Článek
V deseti letech jsem četl o vystoupeních astrologů, mágů, hypnotizérů a iluzionistů, kteří byli zváni na předvádění svého umění po několik století do Kremlu. Toužil jsem, byť zatím začátečník, své iluzionistické umění tam také předvést. Dělal jsem pokusy se svými spolužáky a postupně se zlepšoval. Nepokračoval jsem cestou mých předchůdců vnucováním svých myšlenek, ale vlastní metodu, pouze nabízet svá přání. Najednou se mi začaly pokusy dařit tak, že nikdy neselhaly. Postupně jsem odkrýval možnosti svého mozku. Zjistil jsem, že tajemství je v podvědomí. Mohl jsem studovat duševní dospívání mládeže. Všichni věděli, nikdo nevěřil. V 25 letech jsem začal dobře komunikovat se svým podvědomím. Pak už pokusy vedlo moje podvědomí.
Dělat pokusy s podvědomím lidí kolem mne mě lákalo obzvlášť v zahraničí s místními obyvateli. Nejen pro ověřování univerzálnosti pokusů, ale také pro to, že mohou probíhat v češtině a cizinci nemusí umět česky, aby mi vyhověli. Mám několik modelů, které jsem ověřoval v neznámých podmínkách. „Jsem rodák, váš občan, o čemž není pochyb,“ což fungovalo ve všech zemích. přidával různá upřesnění. Pro Kreml v Moskvě a okolí „Jsem váš generál.“ Někdy pro zpestření jsem zaměnil „Jsem terorista.“
Při prvé návštěvě Moskvy jsem samozřejmě dělal pokusy. Vycházel jsem z předpokladu, že místo hlasové sugesce „mám povolenku ke vstupu“ je lepší, „jsem váš generál, nepotřebuji žádnou povolenku“. S touto vlastní představou s kolegou Láďou, vedoucím organizačního oddělení jsem šel fotografovat noční pohled na krásně nasvětlený chrám Vasila Blaženého od Kremelské zdi, dost daleko od Mauzolea. Láďa zůstal dole na Rudém náměstí a já vystoupal až ke Kremelské zdi. Tam jsem si položil na kamenné sedadlo v nejvyšší řadě u Kremelské zdi fotoaparát na svoji čepici, lodičku z nutrie a klekl si u aparátu. Fotografoval jsem na dlouhé expoziční časy pouhým počítáním. Nevnímal jsem ruch, který vznikl u Mausolea Lenina. Láďa, který viděl, jak se od Mausolea oddělila skupinka vojáků s nasazenými bodáky na puškách vedená důstojníkem s tasenou šavlí a slavnostním pochodem se ke mně blížila. Láďa oprávněně předpokládal, že fotograf bude asi rozčtvrcen. Najednou se nadeč mnou objevil důstojník, šavli jsem nade mnou neviděl. Zřejmě uplynulo několik vteřin, než jsem ho zaregistroval. Když důstojník pronesl „Vstavajtě“ ostrým hlasem jsem vstal, potvrdil důstojníkovi, že fotografuji chrám Vasila Blaženého. Důstojník velmi klidným až milým hlasem mi vysvětlil a doporučil, abych v noci ke Kremelské zdi nechodil a slavnostním krokem jednotka odpochodovala zpět k Mauzoleu. Láďa v té tmě neviděl vůbec nic, co se odehrálo u zdi. Vrátil jsem se k Láďovi, který už po odchodu jednotky počítal, že mě už neuvidí.
Láďa prohlásil, že pro strach, že mne poveze v plechové rakvi do Prahy, který si užil, nikdy už se mnou nepůjde fotografovat. Také to dodržel ještě s rozšířením se mnou kamkoliv a příště jel se mnou druhý Láďa, vedoucí programátor, který dopadl ještě hůř. Utrpěl několika násobnou psychickou ujmu, když jsem ho vzal také jako svědka pokusu navštívit bez propustky sídlo GRU, vojenské tajné služby. Do poslední chvíle si představoval, že určitě mám nějakou legitimaci nebo propustku. Nevyrovnal se se způsobem vstupu a docela situaci zkomplikoval, tak že jsem musel spustit řetězec neplánovaných pokusů, všechny se povedly.
Pak už nemohl můj šéf dodržovat předpis o nutné dvojici při těchto jednáních, protože už nedonutil nikoho, aby mne doprovázel. Hannover, Berlín, Londýn byla další velmi plodná pokusná města.
Pro ty, kteří důvěřují jen solidním pramenům mohu doporučit i americkou CIA i další služby. Existují jako videa nahrávky sestříhané z bezpečnostních kamer už i 50 let.
