Článek
Můj prvý pokus o iluzi v zahraničí „já jsem váš občan, domorodec“ byl překvapivě úspěšný a jeho výsledek zcela rozboural připravené mezinárodní jednání. Zahraniční partner už na začátku nabyl přesvědčení, že jsem rodilý Němec a proto není pravděpodobné, že bych mohl vést českou delegaci. Přizvali si k jednání dva jazykové odborníky zběhlé v řešení podobných problémů a ti jim oprávněné podezření písemně potvrdili. Nepředpokládal jsem takovou účinnost mého pokusu. Výsledek mě překvapil, protože jsem podvědomě provedl správné kroky potřebné pro výsledek. Teprve po dalších pokusech v dalších několika zemích a letech jsem pochopil, jak proces probíhá a proč je vždy úspěšný. Do té doby jsem do výsledku přidával i šťastnou náhodu. Pak už jsem mohl předpokládat úspěšnost 1 s připuštěním silně nepravděpodobného rozporného jevu. Pokusy vypadající jako šíleně riskantní tu šílenost vylučovaly. Proto jsem mohl počítat s 99,9 % beztrestností v okamžiku pokusu. Zcela jiná je situace po následném zjištění výsledku pokusu. Tam jsem počítal s mezinárodním registrováním své osoby a zajímavostí výsledku pro pokusný objekt. Dařilo se být vnímán jako spoluobčan se všemi právy z toho vyplívající, jako schopnost rozumět, případně mluvit cizím jazykem bez dobré znalosti toho jazyka nebo posunutí mé mluvy do vyšší úrovně znalostí.
Po hodině jednání se omluvili, že nás přemístí z hotelu do jednoho bytu, poblíž je prodejna potravin i restaurace na stravování, že nesmíme opustit vnitřní Berlín, že mají pochybnosti, že nejsme Češi a že budou žádat o naše ověření výměnou nót mezi ministerstvy vnitra. Tomu se říká domácí vězení, i když člověk není doma. Došli k závěru, že kolega je výborný němčinář a já rodilý Němec, a proto bych mohl být pracovníkem některé západoněmecké služby. Vznikly další problémy, já jsem měl v sobotu sjezd maturantů po deseti létech, co měl kolega už nevím. Nechtěli nám povolit ani poslat telegramy, pokud nebudou psané německy. Trvalo několik dní je přesvědčit, že spolužáci německému telegramu neporozumí, takže v pátek odpoledne jsem mohl telegram omlouvající mou neúčast česky poslat i manželce. Ministři si měnili dopisy víc než další týden, věděli jsme, že se nemají rádi a dopisy byli pro oba nepříjemné. Když bylo vše vyřízeno, tak se pochlubili, že mě podezírají, že umím mnohem lépe německy, než přiznávám a kolega s každým jednajícím pracovníkem mluvil v jeho rodném nářečí. Kolega byl skutečně dobrý. Pak jsme jednání dokončili. Po několika létech se případy bez formálních následků opakovaly. Dodnes vím, že moc německy neumím, ale vnímám jazykové jemnosti. I při aplikaci jiných jazyků lépe komunikuji s rodilými mluvčími, než když používají další jazyk. Pro mluvené slovo je třeba i kvalitní sluch a při textech kvalitní zrak. V osmdesáti mi dělá potíže už i čeština. Později jsem partnerům poskytl několik velmi cenných a čerstvých informací o novém počítačovém vybavení Gehlenovy rozvědky, což mohlo vést na jedné straně k posílení pochybností, ale vedlo také k darování velmi kvalitního profesionálního magnetofonu Philips ke studiu jazyků.
Všechna moje věcná jednání probíhala zároveň jako pokusy xenoglasie, biblické vlastnosti apoštolů. Telepaticky přenášené a druhým mozkem přijímané pojmy vedou k tomu, že řeč vyslovovaná je vnímána nejen v jazyce, ale i nářečí. Teprve po lech jsem si uvědomil, že podrobný popis začátku jednání byl úplně zbytečný, protože následné události byly vyvolány přímo pokusem, a ne podezíravostí partnerů. Prostě se pokus naplno prosadil od začátku, byl jsem považován za Němce a hotovo. Následné jednání jazykových expertů už bylo podle pravidel mé komunikace s cizinci za podmínek, že jsou přesvědčeni o mé náležité příslušnosti, kde partner dostává informace telepaticky přímo a vůbec nevnímá co říkám a tak hodnotí znalosti mého jazyka podle sebe a tím ji dostává do stejné úrovně hodnocení jako sebe. Tím jsou vysvětleny všechny pokusy jako úspěšné v Londýně, Berlíně i Moskvě včetně těch o kterých jsem již psal.
