Článek
Pasové kontroly všech států mají sice problém se zamezením vstupu nežádoucích osob do země, ale mnohem větší problém pro ně je zamezení výstupu jakýchkoliv nežádoucích, ale i neevidovaných osob. Necestoval jsem příliš často, ale některé, pro mě nyní humorné příběhy jsem zaznamenal.
V roce 1974 při návratu z Berlínského veletrhu výpočetní techniky se zastavil rychlík Berlín-Praha před Drážďany na malém nádraží. Když jsme stáli v polích téměř půl hodiny, šel jsem se podívat, co se děje. V rámci mezinárodních dohod v Drážďanech nastupovala československá pohraniční stráž a přebírala pasažéry, proto musely být náležitosti NDR vyřízeny před příjezdem do stanice Drážďany. Perón prázdný, ale na druhé straně vagonu v chodbičce diskutovali vlakvedoucí, průvodčí a pracovník východoněmecké pohraniční policie a cosi hledali v cestovním pase. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že je to asi můj pas. Zeptal jsem se, co hledají, a po porovnání fotografie v pasu se mnou mi sdělili, že mě nemohou pustit do ČSR, protože jsem do NDR nepřijel. Nesmějí mě vysadit z vlaku bez asistence eskorty, která už jede z Berlína. Odvodili to z toho, že nemohli najít jejich vstupní razítko v mém pasu. Jen jsem se usmál a razítko jsem jim ukázal. Měli velkou radost, že můžeme pokračovat v jízdě, odvolali policejní eskortu, ale bylo jim divné, že jsem razítko nehledal a rovnou ukázal. Nemohl jsem jim prozradit, jak to byl s razítkem. Naúčtovali by mně pokutu za zdržení rychlíku. Věděl jsem nejen, kam jejich pracovník razítko umístil, ale také proč.
Den před odjezdem do Berlína jsem si prohlížel pas a další razítko mělo být umístěno na novou stránku. Zdálo se mi, že je škoda zaneřádit čistou stránku. Řekl jsem si, že se pokusím tomu zabránit. Při vstupní kontrole jsem si v duchu přál, aby pracovník tam nedal razítko. S úsměvem jsem podal pas do okénka a čekal jsem, co bude následovat. Pracovník nalistoval prázdnou stránku, usmál se na mne a listoval znovu. Pak to znovu opakoval až našel prázdné místečko o tři stránky kupředu sice menší než razítko, ale razítko tam otiskl. Pak mi s úsměvem podal pas a já jsem mu úsměvem poděkoval. Neprohodili jsme ani slovo a byli jsme oba spokojeni.
Stačí vymyslet správnou hovadinku a usmát se, zbytek si mozky mezi sebou s potěšením vyřídí na úrovni podvědomí. Jak snadné. Někteří akademici a inženýři říkají: „Nejsem takový blb, abych tomu uvěřil“, protože o podvědomí neví nic a ani nechtějí vědět.
