Článek
Byl leden a pořádný mráz. Spěchala jsem rychle domů. Už jsem byla skoro u našeho domu. Zrovna, když jsem procházela kolem hustých keřů, náhle z nich vystoupil muž. Zahradil mi cestu rozpaženýma rukama. Než jsem se nadála, uchopil mě a přitiskl k sobě.
Zafuněl mi do ucha:
„Dej mi, dej mi, dej…“ dýchal na mě směsicí piva a rumu.
Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření a horečně uvažovala, co dělat. Byl podnapilý, ale agresivní nebyl.
Držel mě pevně jako medvěd a šeptal mi do ucha:
„Nebl… blbni, číčo, jenom se trošku pomi… pomilujem, co ti to udělá…“
Nenapadlo mě nic lepšího, než mu dát naději:
„Hele, já tady bydlím, pojď ke mně, přece tady nebudeme mrznout.“
Byli jsme kousek od domu. Nechal se vést, ale ze sevření mě nepustil. Vstoupili jsme do domu. Ve dveřích výtahu mi stiskl krk, až jsem se dusila. Zakryl mi rukou ústa…
Ve výtahu jsem „omylem“ zmáčkla zvonek. Rozzlobil se, rychle mi odstrčil ruku ze zvonku a vytrhl klíče.
Podařilo se mi ho uchlácholit, ale už byl ve střehu. Odemkla jsem byt a zahulákala na svého spícího manžela:
„Jardo, vstávej, máme návštěvu!“
Nezvaný host se polekal a v tu ránu zmizel. Byl dole ze třetího patra tak rychle, jako když do něj střelí!
Se sprostou nadávkou zabouchl domovní dveře a byl pryč.
Manžel sice zvedl hlavu směrem ke dveřím, ale vzápětí mu znovu spadla a pochrupával dál. Nechtěla jsem ho budit, když se vlastně nic nestalo.
Ráno jsem mu vyprávěla svůj zážitek a milý manžel se zamračil a povídá:
„Měla jsi mě vzbudit, já bych mu dal! Já bych ho rozšlapal!“
Příběh Marie M.
