Článek
Před několika lety jsem na diskotéce potkala svého pozdějšího manžela. Bylo mi jedenadvacet, jemu sedmnáct.
Prý studuje a bydlí na internátě. Líbil se mi, tak jsem mu navrhla, jestli na mě druhý den nechce počkat před nemocnicí, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra.
Chtěla jsem ho pozvat do kina, když ještě nevydělává. Ale do kina jít nechtěl, prý nebudu za něj platit!
Na příští schůzku, kterou jsme si domluvili, nepřišel. Za pár dní jsem ho potkala v čekárně u zubaře. Byl tam s partou kluků a vychovatelem. Nepřišlo mi to divné. Napřed dělal, že mě nezná, ale když šel kolem mě, zašeptal, že na mě zase někdy počká. Srdíčko mi poskočilo radostí!
Vyhlížela jsem ho každý den. Přišel až za měsíc. Naštvalo mě to a vyhrkla jsem:
„Nemusíš za mnou chodit, jestli nechceš!“
Zapálil si cigaretu. „Musím ti něco říct“ řekl zkroušeně.
„Jestli chceš, abychom se vídali, musíš mě z intru vyzvedávat.“
Sedli jsme si na lavičku a on mi vyprávěl, jaké měl hrozné dětství. Otec ho mlátil, všechno mu zakazovali, ani máma ho nechápala. Chtěli se ho zbavit, tak ho strčili do ústavu. Do polepšovny! Zadržovala jsem pláč. Chudáček, tolik si vytrpěl!
„Všichni se na mě vykašlali, ty to taky udělej!“ říkal v slzách.
„Copak ty můžeš za to, že tě rodiče nemají rádi?“ V záchvatu lásky jsem ho objala a slíbila, že ho neopustím.
Od té doby jsem ho z „intru“ vyzvedávala každých čtrnáct dní alespoň na neděli.
Později, když mu bylo osmnáct, už na celý víkend. V ústavu ještě zůstával kvůli dokončení učňáku.
To už jsem si ho mohla vodit do svého bytu 2+1, který jsem od rodičů dostala k narozeninám.
Hýčkala jsem si ho, abych mu vynahradila křivdu, kterou na něm spáchala jeho bezcitná rodina. Vařila jsem, pekla, kupovala nové oblečení, až jsem z té vší snahy otěhotněla.
Moji rodiče mi svatbu rozmlouvali, ale nedala jsem si říct. Vždyť se milujeme! A že je z polepšovny? To jsou jen předsudky.
Byla jsem holka z majetné rodiny. Táta pracoval na ministerstvu, máma učila na střední škole.
Na svatbu přišli jen mí rodiče, z jeho rodiny nikdo.
Těsně před svatbou jsem navštívila svoji budoucí tchyni. Přišla mi otevřít milá paní. Nedokázala jsem si představit, že by mohla někoho trápit. Natož svoje dítě!
Otec mého partnera nedávno zemřel. Bohužel se jim výchova vymkla z rukou.
„Neberte si ho“ varovala mě „utrápí vás!“
Jenže v té době jsem tomu nevěřila a malovala si růžovou budoucnost.
Odešla jsem ze zdravotnictví a plně se věnovala domácnosti. Rodiče nám komfortně vybavili byt a nakoupili všechno potřebné pro dítě.
Manžel začal pracovat jako údržbář. Všechno bylo v pořádku jen do chvíle, než se nám narodila dcerka.
Dětský pláč nesnášel a pleny se mu hnusily.
„Asi blok z dětství“ vymlouval se.
Přestěhoval se do druhého pokoje a začal chodit na přesčasy. Jenže víc nevydělával. Spíš naopak. Vydělané peníze hned utrácel. Brzy jsem musela jít prosit rodiče o pomoc. Vymluvila jsem se, že je všechno drahé a peníze nám nestačí.
Když byl dceři rok, zdálo se, že se situace uklidnila. Občas s ní chodil i ven. Od jeho „dobrého“ kamaráda jsem se však dozvěděla, že místo aby byl s dcerou venku, sedí s ní v hospodě. Několikrát se mi zdálo, že je opilý. Přiznal se, ale prý chodí jen na „jedno“. Zlobila jsem se a tím jeho vycházky skončily.
„Jsi moc úzkostlivá, tak se o všechno starej sama!“
Manžel začal chodit domů čím dál později a pokaždé opilý. Když jsem něco řekla, byl agresívní, často mě i uhodil.
Dnes nechápu, že jsem ho pořád omlouvala. Myslela jsem si, že je frustrovaný z dětství a z pasťáku. Chudák, vždyť neprožil nic hezkého.
Manžel chodil opilý i do práce. Nakonec ho vyhodili. Živili nás rodiče. Nesnesli, aby strádala jejich vnučka. Takhle to fungovalo několik let.
Když měla dcerka čtyři roky, požádala jsem o rozvod. Najednou byl manžel jako vyměněný.
Sliboval hory doly a plakal. Dnes vím, že pláč byl jen sebelítost.
„Připadám si doma jako cizí, všechno je tvoje a tvých rodičů! Nikdy jsem neměl žádný domov. Pojď, odstěhujeme se někam, kde nás nikdo nezná a začneme znovu!“
Uvěřila jsem a odpustila. Vyměnila jsem byt 2+1 ve velkém městě za 3+1 v maloměstě a spravedlivě nechala napsat na nás oba.
Rodiče to těžce nesli a když se jim nepodařilo mě přesvědčit ať to nedělám, zabouchli přede mnou dveře.
Na udobřenou jsme si pořídili další dítě.
A najednou se z ukřivděného chudáčka stal mistr světa! Došlo mu, že ho z bytu jen tak nedostanu, nemám tu žádné známé, ani kamarády a rodiče se mnou nemluví.
Našel si milenku a místo alkoholu začal užívat drogy. Do práce sice chodil, ale všechny peníze hned utratil.
Někdy se stávalo, že jsem jídlo, co jsem měla, dala dětem a sama jsem hladověla.
Když přišel domů v „rauši“ děti se před ním schovávaly a já se třásla strachy. Malý syn trpěl nočními běsy a dcera na tom nebyla lépe.
Mezitím táta zemřel a mámě se mě zželelo. Dala mi všechny peníze, které našetřila, abych mohla zaplatit dluhy za nájem a elektřinu, koupit dětem nějaké oblečení a pořádně se najíst.
Bohužel, peníze jsem špatně schovala. Ještě týž den je manžel našel a sebral. Už jsem neměla ani co prodat, neměli jsme ani televizi, ani rádio, ani nic cenného, všechno už manžel rozprodal.
Hrozilo nám vystěhování. A tak moje hodná máma prodala auto. A dostala infarkt!
A jak jsem dopadla já s dětmi?
Bydlíme v azylovém domě pro matky a děti. Jsem na uklidňujících lécích. Moje devítiletá dcerka je v psychiatrické léčebně a syn ze stresu koktá a bojí se i zatroubení auta.
Bydlíme v jednom malém pokoji se společným sociálním zařízením, kuchyňkou a společenskou místností. Máma už o nás nechce ani slyšet!
Tak jsem se z blahobytu dostala až do azylového domu. Za svou lásku jsem zaplatila vším!
Příběh Hany
