Článek
Brzy po vysoké škole jsem se vdala. Ne, že bych svého nastávajícího tak milovala, ale už jsem měla dost věčného připomínání rodičů a kamarádek, že je nejvyšší čas se vdát! Už mi tikají biologické hodiny!
Vzala jsem si člověka, kterého víc než já měla ráda moje rodina. Byl totiž NĚKDO!
O pět let starší, úspěšný muž se zavedenou firmou.
Stala jsem se kromě své práce učitelky manželkou, kuchařkou a uklízečkou na plný úvazek. Manžel vyžadoval téměř sterilní čistotu, teplé večeře, prádlo složené do komínků a politický přehled.
Aby naše manželství mělo nějaký smysl, chtěla jsem dítě. Souhlasil. Ovšem s podmínkou, že ho nebudu zatěžovat s jeho výchovou. ON přece pracuje.
„Doufám, že se z tebe nestane kvočna, jako manželky mých kolegů, co se baví jen o dětské stolici! To bych nesnesl!“
Doufal, že když budeme mít dítě, nestanu se pro něj přítěží. Jako matka bych měla zvládat domácnost, výchovu dítěte a taky úspěšnou kariéru, aby se za mě nemusel stydět. Nemělo by mě to příliš zmáhat, protože ztrhaná ženská je odpuzující.
„…a to je konec vztahu“ zdůrazňoval.
Nechápala jsem. Koho jsem si to vzala?! Rodiče i známí mi dávali najevo, že můžu být šťastná, že si mě tak úspěšný muž vzal. Obyčejnou učitelku, kterou bude muset vlastně celý život živit.
Už jsem nemohla snést to časté ponižování, kdy jsem měla pocit, že ženská přece nemůže být stejně chytrá a vzdělaná jako muž. Rozhodla jsem se, že svého manžela v kariéře předčím!
Uvítala jsem, když přišel s návrhem abychom se přestěhovali do Prahy.
Nápad, že se začnu vzdělávat, přivítal. Alespoň nebudu mít čas přemýšlet o dítěti.
V pětadvaceti letech jsem si řekla, že to dokážu! Do pěti let budu stejně úspěšná jako můj muž!
Přihlásila jsem se do intenzivních kurzů angličtiny a japonštiny. Studovala jsem po práci stovky dnů a nocí. Kde se ve mně vzalo tolik ctižádosti? Překvapila jsem sama sebe.
Po pěti letech intenzivního studia jsem začala pracovat jako tlumočnice americké firmy.
Z našeho manželství však nezbylo nic. Žili jsme vedle sebe jako dva cizí lidé. Vlastě mě ani nepřekvapilo, když mi manžel oznámil, že se chce rozvést. Čekal dítě se svou sekretářkou.
Přišlo mi to vhod. Dostala jsem nabídku jedné japonské firmy odjet pracovat do Japonska. Teď mi nic nestálo v cestě. Alespoň jsem si to myslela.
Díky manželovým kontaktům jsme byli rychle rozvedeni. Vyplatil mě a já si pořídila útulnou garsonku.
Pak to přišlo. Začala jsem mít ranní nevolnosti. Navštívila jsem lékaře. Jaké pro mě bylo překvapení, když mi pogratuloval k těhotenství!
„Jste ke konci třetího měsíce. Že jste měla normální menstruaci? To se stává!“
S manželem jsem za poslední rok spala snad jen třikrát! Naposledy, když jsem přišla z kanceláře mírně opilá. Vždyť jsem dostala nabídku práce v Japonsku!
A teď tohle! Co budu dělat? Právě jsem se rozvedla!
Jsem z katolické rodiny. I když jsem pasivní křesťan, představa interrupce - vraždy – je ve mně hluboce zakořeněna.
Mám kamarádku, která se deset let marně snaží otěhotnět a já bych měla dítě zabít?
Jenže, co to Japonsko? Měla bych zahodit několikaletou dřinu teď, když přinesla ovoce? Co když budu jednou dítěti vyčítat, že jsem se kvůli němu vzdala kariéry?
Představila jsem si svoji mámu, jak se pokaždé ukřivděně tváří, když mám jiný názor. Vždyť bych jí měla být vděčná, že mě porodila!
Byla jsem nervově na dně. Rozhodla jsem se, že zatelefonuji svému (snad) budoucímu šéfovi.
Vymyslela jsem si, že mám nemocnou mámu, jestli bych v budoucnu znovu dostala šanci. Nabídl mi, že půl roku počká.
Poděkovala jsem mu za projev dobré vůle a sdělila, že to přijímám.
Copak jsem se mohla kvůli dítěti vzdát šance vydělávat spoustu peněz a být špičkou ve svém oboru?
Je přece spousta párů, které čekají, až budou moci zahrnout třeba i cizí dítě láskou.
Interrupce je vražda, to nemohu udělat, dám dítě k adopci!
Co bylo dál?
Zaplatila jsem si císařský řez a jednolůžkový pokoj. I tak to nebylo jednoduché, když jsem slyšela ve vedlejších pokojích děti plakat. Jen ta zvědavost, jak asi miminko vypadá…?
Vydržela jsem i pohrdavé pohledy sestřiček a ujišťovala se, že moje rozhodnutí bylo správné.
Přece není všem dnům konec! Třeba budu jednou skvělá máma, když bude moje dítě chtěné.
Horší to bylo s reakcí rodičů a známých. Pro ně jsem byla ostuda rodiny. Hyena. Zrůda. Dát dítě k adopci je prý horší, než ho zabít!
Nechci tvrdit, že nebudu mít jednou výčitky svědomí. Když si uvědomím, že moje dítě tady někde žije a já ho neznám…
Pevně věřím, že můj syn nebo dcera vyrůstá v rodině, která ho miluje!
Příběh Věry
