Článek
Náš vztah začal v zaměstnání. Byl mým šéfem a já jeho sekretářkou. Jenže byl ženatý a měl dvě děti. Jeho ženu a děti jsem znala, chodili za ním často do práce.
Hlodalo ve mně svědomí. Abych na svého milého zapomněla, dala jsem výpověď, odpověděla na inzerát a odcestovala do Anglie jako chůva dětí britské zámožné rodiny. Naučila jsem se jazyk, hodně jsem cestovala, ale nezapomněla jsem.
Po dvou letech jsem se vrátila do Česka, do svého pražského bytu. Nastoupila jsem v nové firmě jako obchodní asistentka.
Když už se zdálo, že jsem na svou lásku zapomněla, potkala jsem ho!
Čekal na tramvaj. Měla jsem obrovskou radost! V kavárně jsem se dozvěděla, že se rozvádí. Prý kvůli mně! Taky přišel o práci a natolik se mu zhoršila páteř, že je čerstvě v invalidním důchodu. Prostě se s ním život nemazlí! Co ho drží je jeho country kapela, se kterou hraje každou sobotu po hospodách.
Chudáček, čím si za ty dva roky prošel!
Vzali jsme se. První rok byl nádherný! Měla jsem byt, dobrou práci a plat, který stačil pro oba. Manželův důchod stačil tak akorát na alimenty, cigarety a pivo, kterých se nedokázal vzdát.
Po narození dcery se ale situace změnila. Abych nepřišla o dobrou práci, po roce musela Anička do jeslí. Nebylo nic smutnějšího, než holčičku brzy ráno budit a vláčet ji přes půlku Prahy do jeslí.
Rozloučení v jesličkách vždy provázel pláč. Slibovala jsem jí, že pro ni přijdu co nejdřív. Nikdy jsem však nepřišla dřív, než ve čtyři.
Anička těžko snášela kolektiv, bylo by dobré, aby tam dcerka chodila na kratší dobu.
Často jsem prosila manžela, aby vozil Aničku do jeslí on, velmi by to pomohlo. Nemusela by tak brzy vstávat a vyzvednout by ji taky mohl dřív než já.
Jenže manžel mi vysvětlil, že má opačně nastavený biorytmus. Klidně může ponocovat, ale dříve než v deset dopoledne není schopen fungovat.
A sám doma s dcerou taky být nemůže.
„Copak nevíš, že mám nemocnou páteř? Neustálé oblékání, vysvlékání, nebo zvedání dcery na záchod prostě nezvládnu!“
Dokonce se nám snažila pomoci jeho 82letá matka. Asi čtrnáct dní k nám jezdila, aby mi pomohla s dcerkou. Už to však fyzicky nezvládala. Navíc se jí prý z jejího syna dělá nevolno!
Tahle situace už trvá tři roky a přiznám se, že se nevolno začíná dělat i mně.
Přestože mám svého muže pořád ráda, začínám ho podezírat, že je spíš líný, než nemocný. A taky pěkný sobec!
Je zajímavé, že v hospodě při kytaře a se svými kamarády se invalidou necítí?!
Nikoho by nenapadlo, že by měl být vlastně téměř bezmocný!
Zhubla jsem dvanáct kilo a jsem k smrti unavená! Vypadám jako troska i když jsem o dvacet let mladší! Snažím se být dobrou mámou a pokouším se být i dobrou manželkou.
Manžel po narození dcerky ložnice oddělil, abychom ho nerušily.
Bývám tak unavená, že často s dcerou usínám už po osmé. Manžel mi to často vytýká. Stejně tak, že málo uklízím. Je pravda, že každý den všechno neleštím, ale špína u nás nikdy nebyla. Víc prostě nestačím!
Začínám zvažovat, jestli nejsem víc blbá, než hodná! Starám se o dítě, vařím, peru, žehlím a vydělávám! Vydělávám dost, ale stejně si nic nekoupím.
Manžel ani nádobí neumyje. Prý se mu z nádobí ve dřezu chce zvracet. Nejvíc mi však vadí, když se s Aničkou vracíme odpoledne domů, že je ještě v pyžamu.
A nejhorší na tom je, že mu to vůbec nevadí! Je možné, že nevidí, jak jsem vyčerpaná? Neuvědomuje si, že kdyby pomohl, měla by se lépe i jeho dcerka?
Je normální, že chlap, i když má nemocnou páteř, pouze zalévá kytky?
Moje máma je přesvědčena, že můj muž je bezcharakterní sobec a pokud s tím něco neudělám, brzy se zhroutím!
Já pořád doufám, že mu to dojde. Nedokážu mu dát nůž na krk! Začínám se však bát, že s manželem to asi po dobrém nepůjde.
Příběh paní Lenky
