Článek
Proč nás dnes dokáže rozdělit i obyčejné gesto slušnosti
Někdy mám pocit, že už ani nehledáme pravdu. Hledáme potvrzení. Krátké, jednoduché, hlasité. Takové, které nás ujistí, že jsme na „správné straně“. A když ho nenajdeme, začneme být podráždění. A když je podráždění dlouhodobé, přeroste v hněv.
Česká společnost dnes nežije v názorovém sporu. Žije v permanentním emočním napětí. A právě proto dokáže i banální událost – třeba návštěva prezidenta republiky s manželkou na olympijských hrách – vyvolat lavinu reakcí, které mají k racionální debatě velmi daleko.
Přitom by to mělo být tak jednoduché.
Prezident jede podpořit sportovce. Tečka.
Jenže ona tam žádná tečka není.
Když se i normálnost stane provokací
Petr Pavel dnes nevyvolává emoce proto, co dělá. Vyvolává je tím, jaký je. Klidný. Věcný. Bez potřeby se předvádět. Bez teatrálních gest, bez výkřiků, bez neustálého hledání nepřítele.
A právě to je pro část společnosti nečekaně dráždivé.
Protože jsme si zvykli na jiný typ politiky. Na politiku hluku. Na politiku, která existuje jen tehdy, když se bojuje. Když je tu někdo, koho lze nenávidět, zesměšnit, zjednodušit do karikatury.
Klidný prezident v takovém prostředí působí skoro jako chyba v systému.
Nezvyšuje hlas. Nevysílá signály chaosu. Nenabízí rychlé emoce. A tím bere vítr z plachet těm, kteří z chaosu žijí.
Sportovci to cítí jinak
Zajímavé je, odkud kritika nepřichází.
Nepřichází od sportovců.
Ti velmi dobře vědí, co znamená dlouhodobá práce, disciplína, respekt k pravidlům, odpovědnost za výkon. Vědí, že skutečná autorita se nepozná podle počtu slov, ale podle konzistence činů.
Pro ně není prezident marketingový doplněk. Je to reprezentant státu, který rozumí hodnotám, na nichž je sport postavený. A možná právě proto jejich reakce nepůsobí hystericky. Jsou prosté. Přirozené. Lidské.
Radost, že za nimi stojí někdo, kdo nepůsobí jako maskot, ale jako dospělý člověk.
Odkud se bere ten vztek
Hněv se dnes rodí jinde. V prostředí, kde se informace nekontrolují, ale přebírají. Kde se historie nečte v souvislostech, ale v titulcích. Kde se složité věci redukují na jednoduché soudy, protože ty se lépe sdílejí.
A tak se znovu a znovu objevují staré příběhy. Údajné udavačství. Nálepky bez kontextu. Sugestivní polopravdy, které se opakují tak dlouho, až začnou znít jako fakta.
Jenže my víme, že realita byla jiná.
A také víme, odkud tyto narativy přicházejí. Nejde o poctivou historickou debatu. Jde o osvědčený postup: zpochybnit autoritu, rozmlžit pravdu, vytvořit dojem, že „všichni jsou stejní“. Přesně ten typ myšlení, který dlouhodobě živí ruský dezinformační prostor – ne proto, že by mu šlo o českého prezidenta, ale proto, že mu vyhovuje oslabená, rozhádaná společnost.
Ne všichni, kdo tyto teze opakují, to dělají vědomě. Často jde spíš o únavu, frustraci, pocit, že svět je proti nim. A právě tyhle emoce jsou nejzranitelnější vůči manipulaci.
Problém není prezident. Problém jsme my.
Možná nejsme rozdělení proto, že by někdo společnost rozřízl. Možná jsme se rozdělili sami – ve chvíli, kdy jsme přestali věřit, že slušnost může být silná. Že autorita nemusí být agresivní. Že klid neznamená slabost.
V prostředí, kde je politika vnímána jako nekonečný zápas, se každý, kdo odmítá bojovat, stává podezřelým. A každý symbol normality začne působit jako provokace.
Prezident, který se chová důstojně, pak není „náš“. Je „jejich“. A tak se proti němu bojuje – ne argumenty, ale emocemi.
Ticho jako hrozba
Možná to celé není o olympiádě. Ani o prezidentovi.
Možná je to o tom, že ticho začalo znít hlasitěji než křik. A že některé lidi znervózňuje představa, že by se dalo žít i bez permanentního konfliktu.
Protože pak by se museli ptát sami sebe, proč ho vlastně tolik potřebují.
A to je otázka, na kterou se odpovídá hůř než na status na sociální síti.
