Článek
Sladká útěcha: Co se děje v hlavě a těle
Když se ocitneme ve stresu, mozek vyhlašuje poplach. Vylučuje se kortizol, hormon, který nás připravuje na boj nebo útěk. Srdce buší rychleji, dech se zrychluje a tělo hledá rychlý zdroj energie. A co je nejrychlejší palivo? Cukr.
Sladkosti poskytují okamžitou odměnu. Aktivují centra slasti v mozku a na chvíli utlumí stresovou reakci. Je to trochu jako rychlá náplast na otevřenou ránu. Pomůže, ale neléčí.
Emocionální hlad: Kdy nejde o jídlo
Často nejíme proto, že bychom měli fyzický hlad, ale protože něco cítíme. Smutek, osamělost, vztek, frustrace – všechny tyto emoce mohou spustit chuť na sladké. Říká se tomu „emocionální jedení“.
Dětství nás často naučilo, že sladkosti jsou odměnou nebo uklidněním. Když jsme plakali, dostali jsme bonbon. Když jsme byli smutní, maminka upekla koláč. Mozek si tyto vzorce pamatuje a v dospělosti je opakuje.
Jak rozpoznat, co opravdu potřebujeme
Než automaticky sáhneme po čokoládě, můžeme se na chvíli zastavit a zeptat se sami sebe: „Mám opravdu hlad, nebo je to něco jiného?“ Pokud je odpověď „něco jiného“, zkusme přijít na to, co by mohlo potřebu nahradit:
- Osamělost? Zavolat někomu blízkému.
- Stres? Krátká procházka nebo dechové cvičení.
- Nuda? Začít něco tvořivého.
Jde o to naučit se rozeznávat signály těla a emocí. Ne je potlačovat, ale porozumět jim.
Sladké bez výčitek
Touha po sladkém není slabost. Je to signál. Tělo nám něco říká a my máme možnost naslouchat jinak. Pokud si dáme sušenku s vědomím a potěšením, není na tom nic špatného. Klíčem je vědomé rozhodnutí, ne autopilot.
Závěr: Ne cukr, ale kontakt
Možná nehledáme sladkost, ale sladkost života. A ta často nepřichází z obalu sušenky, ale z rozhovoru, pohlazení, smíchu nebo klidu.
