Článek
Dva příběhy, dva osudy
Na začátek uvedeme dva příběhy se zcela odlišným koncem. Za prvních z nich se vydáme do Maďarska. Místní bezdomovec Tamás se narodil do rodiny dvou alkoholiků a velmi brzy nastoupil jejich cestu. Stihl se sice oženit a mít syna, ale poté už začal svůj boj s alkoholem prohrávat, přišel nejen o rodinu, ale i o domov. Na ulici strávil plných devět let, a to jediné co ho v té době zajímalo, bylo to, kde sežene další alkohol. Potom se však staly dvě věci.
V první řadě byl Tamás svědkem toho, jak mu před očima zemřel jeden ze společníků z ulice. Následně byl okraden a další jeho společníci mu vzali láhev alkoholu. V tu chvíli si Tamás řekl, že s tímto způsobem života musí skoncovat. Vyhledal pomoc v útulku pro bezdomovce, nastoupil léčení, našel si práci a krůček po krůčku se dostal tam, kde je dnes. Má svůj byt, práci, a navázal kontakt se svým synem, kterého deset let neviděl. Tamás tedy dokázal, že se lze z ulice dostat zpátky. Současně ale není pochyb o tom, že je spíše výjimkou.
Druhý příběh je z Česka a na přelomu let 2007 a 2008 silně rezonoval ve všech médiích. V prosinci našel bezdomovec Miroslav v kontejneru právě narozené dítě. Díky tomu, že mu přivolal pomoc chlapec přežil. Jako výraz vděku mu pražský magistrát zařídil bydlení v azylovém domě a práci na lodi Hermes, která v zimě slouží jako útulek právě pro bezdomovce.
Netrvalo ale dlouho a Miroslav v práci skončil kvůli problémům s alkoholem, a dokonce vyskočil z okna azylového domu. Převezen byl do bohnické psychiatrické léčebny, kde se se o dva měsíce později v opilosti udusil salámem. Miroslav svoji cestu z ulice nezvládl, ačkoliv mu byla nabídnuta pomoc.
Pád na úplné dno. Myslíte, že byste se z něj byli schopni opět odrazit?
Co je výjimka a co pravidlo?
Odborníci, kteří se fenoménem bezdomovectví dlouhodobě zabývají, mají jasno. Návrat k životu v běžné společnosti je extrémně náročný a zvládne jej jen zlomek bezdomovců. Experti mluví o tom, že ztráta domova má ve skutečnosti tři fáze. V té první nastupuje šok ze ztráty bydlení spojený s extrémním stresem. Následuje tzv. fáze odporu. Během ní se lidé snaží o návrat do běžného života, současně ale cítí frustraci z neúspěchů a postupně se svojí situací začínají vyrovnávat a akceptovat ji. Poté již přichází fáze rezignace, kdy bezdomovec svůj osud přijme a ztratí veškerou motivaci pro snahu o návrat do běžného života.
Není překvapivé, že v této fázi už je návrat svépomocí prakticky nemožný. Lidé ztrácejí rodinné vazby i kontakt s úřady a pro stát se stávají neviditelnými. K tomu je třeba připočíst fakt, že si dobře uvědomují, že běžná společnost je nejen nepřijímá, ale mnohdy přímo odsuzuje. Výsledkem je ztráta sebevědomí, zmíněná ztráta motivace a řada zcela objektivních překážek pro jakoukoliv snahu o nápravu svého osudu.
Z toho všeho vyplývá, že pokud bychom jako společnost chtěli bezdomovce znovu integrovat do společnosti, museli bychom s nimi pracovat dlouhodobě a poskytnout jim nejen materiální pomoc, ale i pomoc psychologickou. Pro společnost by to samozřejmě bylo velice přínosné, neboť s bezdomovectvím se pojí řada negativních fenoménů. Přínosy takového přístupu by byly i ekonomické a samozřejmě by se jednalo o morálně a eticky správnou věc. Otázkou je, do jaké míry o to naše společnost vlastně stojí.
Anketa
Zdroje informací: https://theses.cz/id/wibrnp/BP_Novacek_Jan_2023.pdf
