Článek
Není cesta jako cesta
Pokud vás někde po cestě nepřepadne zásadní kolona, neměl by vlastně existovat důvod, proč by mělo být cestování jedním směrem kratší než tím druhým. A přesto se překvapivě velká část lidí shodne na tom, že přesně takové pocity mívají. Ujedou stejný počet kilometrů, na hodinkách uběhne stejný čas a stejně se jim zdají obě cesty neporovnatelné.
Moderní psychologie tento fenomén dobře zná a pojmenovala jej efekt zpáteční cesty. Na toto téma vyšla celá řada vědeckých prací, které se jej pokusily objektivně změřit a samozřejmě také vysvětlit. Díky tomu dobře víme, že efekt zpáteční cesty není omezený na jeden konkrétní typ dopravy, ale lidé jej pozorují při cestě autem, vlakem, i letadlem, stejně jako ve chvíli, kdy na cestu vyrazí pěšky. Ve všech případech je zpáteční cesta vnímána jako kratší, a to průměrně o celých 22 procent. To rozhodně není málo.
Vysvětlení efektu zpáteční cesty
Studie i osobní zkušenost lidí, kteří na sobě efekt pozorují je jednoznačná. Týká se pouze cest, které neznají. Na cestě do práce i z práce, kterou znají jako své boty, nic takového nepozorují. To však nijak nevysvětluje, co efekt zpáteční cesty vlastně způsobuje. V tuto chvíli existují dvě konkurenční teorie. Je možné, že platí jen jedna z nich, anebo je efekt zpáteční cesty kombinací obou? Nebo jsou snad mylné obě a správné vysvětlení zatím neznáme?
První teorie o podstatě efektu zpáteční cesty pracuje s tím, že při cestě na dosud nenavštívené místo se u nás projevují emoce jako je vzrušení z neznámého, zvědavost a očekávání něčeho nového. Koktejl těchto emocí se potom projevuje tím, že ovlivňuje subjektivní vnímání času. Po cestě zpátky domů zmíněné emoce opadají a vnímání času se nám narovná.
Druhá teorie efekt zpáteční cesty vysvětluje spíše tím, že ve chvíli, kdy vyrážíme na cestu, kterou jsme doposud neabsolvovali, máme tendenci podceňovat dobu jejího trvání. Skutečná délka cesty nás potom nemile překvapí a zdá se nám příliš dlouhá. Až pojedeme nazpět, budeme již moudřejší a náš odhad délky cesty bude výrazně přesnější. Od skutečné doby trvání se náš odhad příliš lišit nebude a náš mozek nebude mít důvod považovat čas strávený na cestě za příliš dlouhý.
Vědci se v dnešní době přiklánějí spíše k první teorii, nejistota však přetrvává. Svoji roli však může hrát ještě jeden důvod. Pokud někam jedeme, máme často vytvořený časový plán, například musíme být v pensionu v určitou hodinu apod. Po cestě se v takovém případě často koukáme na hodinky a máme podvědomě obavu z toho, že časový plán nesplníme. I to v nás může vyvolávat pocit, že se cesta vleče. Po cestě domů nás potom čas už tolik netlačí.
Až příště pojedete na dovolenou, budete tedy vědět, proč vám cesta zpátky tak rychle utekla.
Zdroje informací:
