Článek
Osudné hadí uštknutí
Karl Patterson Schmidt patřil k nejuznávanějším odborníkům na plazy, především hady. Nejeden z nich dokonce nese jeho jméno. Byl nesmírně zkušeným biologem, a přesto udělal v září roku 1957 osudnou chybu. V jeho pracovně v přírodovědném muzeu v Chicagu se objevil exemplář hada, asi 80 cm dlouhého, a místní ZOO chtěla po Schmidtovi jeho identifikaci. Vědec se vrhl do práce.
Zápis v jeho vědeckém deníku z 25. září mluví o tom, že se jedná pravděpodobně o afrického hada velmi podobného druhu bojga africká. Schmidt si ale nebyl jistý tím, že se jedná o přesný poddruh a hodlal hada prozkoumat. Sáhl proto do schrány a hada vytáhl, aby si jej podrobně prohlédl. Tak moc se ale zabral do práce, že polevil ve své pozornosti. Had využil příležitosti a zaútočil…
Schmidt si dokonce nevzal rukavice a hadí zuby proto pronikly kůží na jeho levém palci. Schmidt musel vědět, v jak velkém průšvihu je. Bojga je prudce jedovatý had. A co víc, v celých Spojených státech neexistovalo žádné antisérum, to bylo pouze v Africe, domovině bojgy. A Schmidtova reakce? Pečlivě si zaznamenával příznaky otravy do deníku.
Vědecký popis posledních 24 hodin života
Karl Schmidt si nejprve jed z rány vysál, ten ale samozřejmě začal i přesto působit. Nejprve se podle Schmidtova deníku dostavila silná nevolnost, avšak bez zvracení. Tu oddaný vědec prožíval po cestě vlakem domů. K večeru se dostavila horečka, zimnice a krvácení z dásní. Poté si Schmidt dokonce zapsal, že se mu dobře spalo, ale v noci měl v moči krev. Nad ránem zvracení a opět dobrý spánek.
V dalších záznamech píše i o tom, co měl k snídani. Horečka opadla, stále však byla krev v moči a Schmidt krvácel z nosu a úst. Kolegové se jej údajně snažili přesvědčit, aby vyhledal pomoc, což však odmítal s tím, že by to narušilo přirozené příznaky. Druhý den odpoledne se již příznaky začaly prudce zhoršovat a lékař už se k němu dostal ve chvíli, kdy prakticky nemohl mluvit a nereagoval na podněty.
Karl Schmidt zemřel na následky uštknutí bojgou africkou asi 24 hodin po něm. Existují dvě vysvětlení jeho chování po uštknutí. Je dost dobře možné, že i přes svoji zkušenost uštknutí prostě podcenil a myslel si, že vysál jedu dost na to, aby otravu přežil. Druhé vysvětlení spočívá v tom, že si uvědomil své malé šance na přežití (jak bylo zmíněno, neměl šanci na získání protijedu), smířil se s osudem a svůj poslední den chtěl strávit tak, aby po sobě zanechal ještě jedno poslední vědecké pozorování.
