Článek
Hlouběji, jen hlouběji
Doba studené války se nesla ve znamení soupeření dvou hlavních velmocí, které se všemožně snažily ukázat prostřednictvím unikátních vědecko-technických projektů svoji technologickou nadřazenost. Závod o dobytí Měsíce je nejznámějším příkladem tohoto soupeření. Spojené státy a Sovětský svaz ale nekoukaly vždy jen nahoru. Prvenství se snažily dosáhnout i při cestách opačným směrem.
Již od padesátých let začaly vznikat projekty, které si kladly za cíl vytvoření co nejhlubšího možného vrtu, skrze nějž by se vědci dostali až na úroveň zemského pláště. Do fáze realizace postoupily celkem tři. V roce 1961 začali Američané vrtat na mořském dně u břehů Mexika. Jejich projekt nesl název Mohole a spoléhal na to, že na oceánském dně je vrstva kůry nejtenčí a od zemského pláště je tak bude dělit nejkratší vzdálenost.
Sověti se přidali v roce 1970, když začali vrtat na poloostrově Kola za polárním kruhem. Třetí super hluboký vrt potom začal vznikat v Německu v roce 1990. Můžeme rovnou říci, že hlavního cíle, tedy dosažení zemského pláště, nedosáhl ani jeden z těchto projektů. Tento technologický závod je tak stále otevřený. Americkému projektu bylo zrušeno financování v roce 1967, sovětský program skončil s rozpadem impéria v roce 1992 a ani německý projekt nakonec neskončil tak, jak si jeho tvůrci představovali. Jako jediný však do jité míry stále funguje, byť dosažená hloubka devíti kilometrů se již dále nezvětšuje.
Ve všech třech případech se vědci a inženýři potýkali s obrovskými problémy a stejně jako při cestě na Měsíc museli vymýšlet nové technologie a postupy. To projekty neúměrně prodražovalo. Pojďme se teď ale soustředit na sovětský vrt nazvaný Kola Superdeep Borehole. Ten se totiž dostal do největší hloubky a jeho dno 12,2 km pod povrchem je nejhlubším uměle vytvořeným místem na Zemi.
Znázornění jednotlivých vrstev zemské struktury ukazuje, že i nejhlubší člověkem provedený vrt je méně než drobné škrábnutí
Kola Superdeep Borehole
Kdybyste se dnes chtěli na vrt podívat, nic by vám v tom nebránilo. Řada turistů se k němu koneckonců vydává, nebo alespoň vydávala před začátkem ruské agrese na Ukrajině. Museli byste ale cestovat k ruinám staré a opuštěné vědecké stanice z dob Sovětského svazu. Tam byste našli nenápadnou a polorozpadlou budovu a v ní prorezlou kovovou přírubu přišroubovanou a přivařenou k na první pohled zcela obyčejné a stejně tak rezavé trubce. Pod ní se ale nachází jedinečná více než 12 km hluboká jáma.
Hloubení takovýchto vrtů mělo možná i politický podtext, pro vědce ale bylo důležitější, že získali vzorky hornin, které se svým významem minimálně vyrovnaly těm, které přivezli astronauté z Měsíce. Mimo jiné v nich bylo identifikováno i na 24 druhů pradávných jednobuněčných organismů ve formě fosilií. Jedním z nejzajímavějších objevů byla potom voda. O ní si předtím vědci mysleli, že v takovýchto hloubkách být vůbec nemůže.
Potom ale vrt narazil na překážku v podobě hornin, jejichž teplota byla asi 180 stupňů Celsia. Za těchto podmínek vrtná souprava nebyla schopná fungovat a na překonávání této technologické bariéry už v roce 1992 nebyly po rozpadu Sovětského svazu prostředky. Vrt tak byl uzavřen a dnes chátrá.
Podoba vstupu do vrtu v roce 2022, o kterou se postarali dobrovolníci
Kdybyste se na vrt zeptali místních obyvatel, kteří žijí v okolí, řekli by vám, že věří na to, že se ve skutečnosti jedná o vstup do pekla. Občas se z něj totiž linou zvuky, které jsou podle nich křikem duší zemřelých.
Jeden z nejunikátnějších inženýrských projektů v historii dnes připomíná skutečně už jen ono rezavé víko. Možná, že v budoucnu se ale někdo další pokusí o další posun a třeba kýžené hloubky vrchní hranice zemského pláště skutečně dosáhne.
