Článek
Specifikum českých Vánoc
České Vánoce mají jednu zvláštnost, kterou se liší od většiny těch ostatních. Je to postava Ježíška a fakt, že nemá na rozdíl od Santa Clause, Dědy Mráze nebo Tatíčka Noela jasně definovanou fyzickou podobu. To podněcuje dětskou fantazii a umožňuje dětem vytvořit si k němu velmi pevný, přímo osobní vztah. Ježíšek není jen osoba, která nosí dárky, ale jakýsi symbol klidu, rodinné pohody a v neposlední řadě též tajemství.
Na rozdíl od dětí ve Spojených státech i jinde se tak u nás nestane, že děti potkají Ježíška převlékajícího se někde v rohu obchodního domu ani v něm nepoznají souseda. I tak ale dříve či později přijde okamžik, kdy vám dítě začne klást nepříjemné otázky. Existuje ideální doba, kdy vyrukovat s pravdou ven? A je vůbec nutné to udělat?
Dětská víra v Ježíška je normální a přirozená
V první řadě je třeba upozornit, že z pohledu dětské psychologie není víra v Ježíška ničím špatným. Schopnost přijmout kouzelné vysvětlení světa je typická pro předškolní i mladší školní věk. Dítě v tomto období nerozlišuje striktně mezi realitou a symbolickým vyprávěním. Ježíšek, stejně jako klasické pohádkové bytosti, pomáhá strukturovat svět a dává mu řád i emoce. Problém tedy nevzniká samotnou „lží“, ale způsobem, jak s ní dospělí nakládají v momentě, kdy o ní dítě začne pochybovat.
Častá otázka „V kolika letech je správné říct dítěti pravdu?“ nemá jednoznačnou odpověď. Některé děti začnou pochybovat v pěti letech, jiné si kouzlo Vánoc udrží klidně do deseti. O věk tady nejde. Svoji roli hraje myšlenková a emoční zralost dítěte, stejně jako prostředí, ve kterém se pohybuje, kamarádi apod. Signálem, že se v dětské hlavě začíná „něco dít“, bývají otázky typu, jak se Ježíšek dostane do bytu, proč dostali kamarádi dárky zabalené v jiném papíru nebo proč rodiče odcházejí pokaždé do kuchyně těsně před zazvoněním zvonečku.
Musí Vánoce bez Ježíška nutně ztratit své kouzlo? Nemusí.
Pravda nemusí být šok
Jednou z nejčastějších obav rodičů je, že odhalení pravdy dítě zraní a vezme mu radost z Vánoc. To ale nebývá pravda. Především platí, že dítě těmito otázkami nesleduje to, aby mu rodiče potvrdili pěknou pohádku. Jde mu spíše o to, aby si ověřilo, zda mu dospělí lžou či nikoliv. Zkušenosti ukazují, že většina dětí reaguje na odhalení pravdy spíše v klidu, někdy i s pocitem úlevy, protože „to tak trochu tušilo“.
Důležité je, že ztráta víry v Ježíška rozhodně neznamená konec vánoční magie. Mění její podoba, nikam ale nemizí. Když dítě zjistí, že kouzlo Vánoc nevytváří žádná nadpřirozená bytost, ale lidé sami, může jej to oslovit úplně stejně nebo dokonce víc. Vánoce se prostě nestávají méně kouzelnými, jen dostávají jiný smysl, dost možná ještě větší.
Sečteno a podtrženo, neexistuje univerzální okamžik, kdy by bylo „správné“ prozradit dítěti pravdu o Ježíškovi. Důležitější je, jak mu je tato pravda sdělena. Pokud je vše prezentováno jako konec kouzla, může to skutečně bolet. Pokud je ale vše pojato s empatií a jako přechod do nové role, dítě často přijme realitu bez traumat. Dokonce se může cítit poctěno tím, že se stává „zasvěceným“. Mnohé rodiny proto chytře zapojují starší děti této hry a kladou jim na srdce, aby mladším sourozencům zatím nic neprozrazovali. Tím se mohou učit empatii.
Nakonec je třeba zamyslet se nad jednou další možností. Někteří rodiče volí strategii spočívající v tom nechat vše „vyšumět“. Ta je založena na představě, že dítě si pravdu postupně poskládá samo, aniž by proběhl formální rozhovor. I to je jistě legitimní cesta, je ale vhodná spíše v situacích, kdy dítě neklade přímé otázky. Jakmile se ptá otevřeně, vyhýbavé odpovědi mohou narušit jeho důvěru.
A co si myslíte vy? Jaký je podle vás správný postup?
