Článek
Sališové
Skupina indiánských kmenů patřící do skupiny nazývané Sališové nebo Pobřežní Sališové obývala oblasti dnešní Kanady, konkrétně provincie Britská Kolumbie a severozápadu USA jako jsou státy Oregon a Washington. Jednalo se o kmeny, jejichž životní styl se na míle lišil od indiánů z Velkých plání nebo dokonce z jihu dnešních Spojených států. Sališové byli velmi společenští, provozovali lov, sběr i rybolov a chovali domácí zvířata stejně jako se věnovali řemeslné produkci. Mezi jejich tradice patřilo i používání srsti z psů k tkaní textilií. Psí „vlna“ sloužila jako materiál pro výrobu dek, přikrývek a dalších tkanin pro každodenní život i pro rituální účely.
Psi chovaní pro vlnu
O psech Sališů jsme toho až donedávna příliš nevěděli. Dnes už žádného psa tohoto speciálního plemene nenajdete, zaniklo spolu s tradičním způsobem života původních obyvatel. A přitom podle všeho tito psi vydrželi být věrnými společníky Sališů a jejich předků po dlouhých 5000 let, až do 19. století. Bylo to možné i proto, že Sališové dbali na čistotu genetických linií, svých psů si zjevně velmi vážili.
Jednoho z posledních psů tohoto plemene získal v roce 1850 americký přírodovědec George Gibbs, který se mezi indiány vydával ze studijních důvodů. Pes se jmenoval Mutton a jeho kožešina se dochovala dodnes. Právě z ní mohl být získán genetický materiál, který nám o psech prozradil poměrně hodně.
Fotografie dvou dívek ze skupiny Sališů z druhé poloviny 19. století. Pes by mohl být právě vlnařský pes.
Z analýzy vyplývá, že Mutton sdílel genetické rysy s potomky původních amerických psích plemen. Z celkem více než 11 000 analyzovaných genů psa jich vědci identifikovali 28 takových, které jsou spojeny s růstem srsti, tvorbou podsady a regenerací folikulů, tedy genetickou výbavou, která činila srst „vlnařského psa“ vhodnou pro textilní využití.
Vlna z psí srsti byla podle všeho velmi teplá, možná až osmkrát hřejivější než vlna ovčí. Právě proto byla mimořádně ceněna v chladnějších podmínkách pobřežních oblastí, které Sališové obývali.
Zánik plemene
Zánik vlnařské psa nenastal v podobě jedné katastrofické události. S příchodem evropských osadníků, kolonizace a rostoucích změn v životním stylu původních obyvatel zkrátka postupně docházelo k úpadku tradičních rukodělných výrob, včetně tkaní z psí srsti. Nové materiály a textilie, kulturní a sociální změny, ale i nemoci a celkový rozpad tradičního způsobu života znamenali, že pes už nebyl potřeba.
Posledním známým psem „vlnařského typu“ byl zmíněný Mutton, který zemřel v roce 1859. Jeho kůži tehdy George Gibbs poslal do sbírek Smithsonian Institution. Avšak i tato kožešina byla po dlouhá desetiletí zapomenuta. Teprve v novém tisíciletí, po opětovném objevení a genetickém rozboru, se mohly začít objevovat nové poznatky o existenci a charakteru tohoto zapomenutého plemene.
