Článek
Přehrada Vajont
Již ve 20. letech minulého století se objevil návrh na stavbu velké přehrady na řece Vajont v severní Itálii, asi 100 kilometrů od Benátek. Přehrada měla být zbudována kousek před ústím řeky Vajont do Piavy, tedy pod vrcholem hory Monte Toc. Trvalo ale plných dvacet let, než byl projekt definitivně schválen. Stalo se tak v roce 1943.
Nejednoho člověka asi napadne, že to nebyla zrovna doba, kdy vše fungovalo tak, jak má. A skutečně, kvůli probíhající druhé světové válce byly řady schvalovací komise ve skutečnosti velmi prořídlé a oficiálně nebyla vůbec usnášeníschopná. Proč je to důležité? Především proto, že již v této době se objevily pádné námitky proti stavbě přehrady.
Tyto námitky byly především bezpečnostního rázu. Mnozí tvrdili, že hora Monte Toc je geologicky příliš nestabilní na to, aby pod ní bylo možné vybudovat přehradu. Nešlo navíc o přehradu ledajakou, její hráz měla být vůbec nejvyšší na světě. Stavět se sice nezačalo hned, ale v roce 1957 už energetická společnost SADE s konstrukcí přehrady skutečně začala.
Hráz začala růst až do výšky 262 metrů a objem nádrže měl být 168 milionů krychlových metrů vody. Již během stavby přehrady se však začaly objevovat přesně ty problémy, před kterými mnozí varovali. V únoru roku 1960 došlo k sesuvu půdy a 700 000 krychlových metrů zeminy a kamene spadlo do vody. V tu dobu ještě nebyla přehrada plně napuštěná a vše se proto obešlo bez následků. Šlo ale o jasné varování.
Přehrada Vajont stále stojí, za ní již dnes ale žádná voda není.
Státní společnost SADE ale všechny protesty odmítala a s novináři, kteří na rizika upozorňovali, se dokonce soudila. Pak ovšem přišel osudný devátý říjen 1963. V tu dobu byla hladina vody v přehradě ve výšce 245 metrů. Již v září zaregistrovali odborníci na Monte Toc nebezpečné posuny. Objevovaly se na ní trhliny o velikosti několik centimetrů, které se nadále zvětšovaly…
Tragédie pod Monte Toc
Ve zmíněný den, okolo desáté hodiny večer, začaly být geologické pohyby už jasně patrné. Zaměstnanci přehrady o tom okamžitě informovali vedení SADE, které však varování ignorovalo a nic nepodniklo. Lidé z měst pod přehradou se mezitím ukládali ke spánku, aniž by tušili, že zanedlouho přestanou jejich městečka v podstatě existovat.
Bylo krátce po půl jedenácté, když se na hoře Monte Toc uvolnila obrovská masa zeminy o objemu 270 milionů krychlových metrů. Bylo to tedy více, než byl objem samotné přehrady. Rychlostí 110 kilometrů za hodinu se tento obrovský kus hory vřítil do vody, kterou tím poslal po i proti proudu řeky stejně, jako když hodíte kámen do kaluže. Zde se to však stalo v nepředstavitelně velkém měřítku a miliony krychlových metrů vody se řítily na obě strany od přehrady.
Ve směru proti proudu řeky Vajont zasáhla vlna města Erto a Casso a několik dalších vesnic, které zle poničila. To ale nebylo vůbec nic proti tomu, co se dělo na druhé straně, tedy ve směru po proudu Vajontu. Více než 25 milionů krychlových metrů vody vytvořilo 250 metrů vysokou vlnu tsunami, která se hnala přímo na město Longarone a několik vesnic v jeho okolí. Ještě předtím, než k lidským obydlím dorazila voda, začala je ničit extrémní tlaková vlna. Její síla překonávala výbuch atomové bomby v Hirošimě a většinu obětí měla na svědomí právě ona, nikoliv samotná voda, která již jen dokonala dílo zkázy.
Oběti byli většinou nalezeny nahé, protože z nich tlaková vlna strhala šaty. Voda potom město doslova přeorala a nenechala kámen na kameni. Vše samozřejmě doprovázel ohromný rachot, který byl slyšet na kilometry daleko. Řada lidí ze vzdálenějších oblastí, kteří jej zaslechli, si rychle uvědomili, co se pravděpodobně stalo. Očití svědkové vyprávěli o tom, že když dorazili k postiženému údolí, z ničeho nic se před nimi začala objevovat mrtvá zvířata i lidská těla promíchaná se sutinami. Vlna měla dokonce takovou sílu, že vyrvala ze země rakve z místního hřbitova, které se nyní objevily v troskách společně s čerstvě zemřelými.
Na místo se okamžitě začali sjíždět záchranáři i vojáci z širokého okolí. Odkryl se před nimi obraz naprosté zkázy. Celkový počet obětí nejhorší katastrofy v novodobé historii Itálie se zastavil na čísle 2117, což bylo 80 procent všech obyvatel v Longarone a přilehlých vesnic. Zhruba polovinu obětí však nebylo možné vůbec identifikovat.
I dnes je jasně patrné, jaká část hory Monte Toc se v roce 1963 sesunula do přehrady na řece Vajont.
Dopady katastrofy
Ti, co přežili, dostali od vlády novou vesnici, daňové úlevy a finanční příspěvky. To hlavní, tedy přiznání odpovědnosti za katastrofu, však ze strany italské vlády nepřišlo. Tehdejší vláda odmítala svoji systémovou vinu a celé neštěstí tak odneslo jen několik jednotlivců, převážně inženýrů. Hlavní vedoucí projektu poté spáchal sebevraždu. Z technického hlediska je fascinující, že hráz přehrady vydržela a stojí dodnes. Nádrž jako taková je samozřejmě bez vody a z části zasypaná, v dnešní době je pak přístupná návštěvníkům. Stejně tak bylo obnoveno i město Longarone a o katastrofě bylo natočeno několik dokumentárních filmů i jeden celovečerní hraný snímek. Katastrofa na přehradě Vajont patří dodnes k největším neštěstím, které se v poválečné Evropě udály.
