Článek
Loupež století
Jedna z největších krádeží historie, alespoň co se částky uloupeného zboží týká, se udála 15. února 2003 v belgických Antverpách. Z tamějšího světového diamantového centra se skupině italských zlodějů podařilo odcizit cennosti ve zcela bezprecedentním rozsahu. Celá akce měla přitom doslova filmové parametry. Proběhla přesně totiž tak, jak si podobnou loupež obvykle představuje Hollywood.
Plánování loupeže
Přístav Antverpy je hlavním světovým centrem obchodu s diamanty. Není proto divu, že se zde protáčejí obrovské objemy peněz a samozřejmě zde lze narazit i na diamanty jako takové. To všechno si dobře uvědomoval i jistý Leonardo Notarbartolo, protřelý kriminálník z italského Turína. Ten si v místním centru pronajal kancelář a začal s plánováním i skládáním svého týmu.
Celkově měl tým pět členů. Kromě Notarbartola to byl specialista na poplašné systémy, jeden z nejlepších padělatelů klíčů na světě, elektrikář či mechanik. Celá skupina se na akci připravovala 18 měsíců. V první řadě se musel Notarbartolo stát častým návštěvníkem budovy, ve které byl trezor umístěn. Díky tomu si na něj ochranka zvykla a v jeho přítomnosti ztrácela ostražitost.
Díky tomu, že měl v budově pronajatou kancelář, se v ní mohl navíc pohybovat navíc ve kteroukoliv denní či noční hodinu. Postupně se lupičům podařilo instalovat miniaturní kameru nad dveře trezoru, díky které byli schopni odpozorovat číselnou kombinaci, kterou stráže používali k otevření trezoru.
Lupiči měli dokonalý přehled o prostoru, ve kterém akci provedou, i o pohybech všech stráží. V přípravách šli dokonce tak daleko, že si za městem vyrobili plnohodnotnou repliku trezoru, který se chystali vyloupit. Samotné dveře trezoru ale nebyly jedinou překážkou, kterou bylo potřeba překonat. Uvnitř trezoru totiž neležely cennosti volně, ale v bezpečnostních schránkách, z nichž každá patřila jednomu bohatému obchodníkovi.
Přístav a město Antverpy, dějiště jedné z nejvíce fascinujících loupeží moderní historie.
Do akce
Akce začala již v den před 15. dubnem. Notarbartolo navštívil trezor, v němž měl pronajatou schránku, a přitom nenápadně přestříkal tepelné senzory lakem na vlasy. Ten je průhledný, ale dokáže senzor odizolovat v infračervené oblasti. Po půlnoci vyrazila skupina do hlavní akce.
Notarbartolo již do budovy nevstoupil a jeho úkolem bylo monitorovat policejní vysílání. Zbylí čtyři lupiči se přes zahradu přiléhající k budově dostali do samotného diamantového centra. Další infračervené senzory vyřadili polystyrenovým štítem. Lupiči měli přesně naplánovaný každý krok. Byli schopni se v ní pohybovat ve tmě a po paměti. Díky tomu byli schopni vyřadit kamery a teprve potom si rozsvítit, aby mohli zadat číselnou kombinaci. Bylo také potřeba vyřadit řadu dalších bezpečnostních systémů. To se špičkovým zločincům povedlo přemostěním jejich obvodů. Poté bylo možné začít odvrtávat dvířka jednotlivých bezpečnostních schránek. Jejich obsah se následně přesunul do připravených pytlů a za hodinu bylo hotovo.
Dopadení pachatelů a soud, který způsobil rozpaky
Úspěch loupeže umožnilo dokonalé provedení připraveného plánu. To se ovšem nedalo říct o činnostech, které měly následovat. Původně chtěla skupina zlikvidovat veškeré důkazy tak, že je spálí na nějakém odlehlém místě v sousední Francii, tedy dostatečně daleko od místa činu. Tady si to však lupiči ulehčili, což se ukázalo jako fatální chyba. Všechny dokumenty totiž spálili v lese poblíž Antverp. Navíc to neudělali dokonale.
Místní myslivec tak našel hromadu napůl spálených odpadků a nahlásil to policii. Vůbec jej nenapadlo, že odpadky mají nějakou souvislost s loupeží, myslel si, že nepořádek způsobila skupina výtržníků. Mezi ohořelými zbytky se ale našly i obálky pocházející z diamantového centra a v tu chvíli bylo policii jasné, že jim do klína pravděpodobně spadl rozhodující důkaz.
V haldě napůl spálených dokumentů byla nalezena i účtenka z prodejny potravin. S její pomocí a díky kamerovému záznamu v prodejně byl identifikován sám Notarbartolo. Policie jej tak mohla pohodlně zatknout již třicet hodin od provedení loupeže. Postupně byli zatčeni další tři členové bandy.
Problém však byl ten, že v Belgii platil v té době maximální trest za krádež pět let vězení. A protože zločinci provedli svůj čin opravdu dokonale, bez použití násilí nebo výhružky násilím, nešlo jej klasifikovat jako loupež či loupežné přepadení. I přes obří odcizenou částku to stále byla jen krádež. Po odpykání pěti let vězení tak byli zloději na svobodě a vzhledem k tomu, že většina ukradených cenností se nikdy nenašla, lze předpokládat, že od té doby žili skutečně pohodlným životem.
