Článek
Slíďák tatarský a jeho parametry
Slíďák tatarský není jen největším pavoukem u nás, ale patří k největším pavoukům celé Evropy. Jeho samice mají tělo dlouhé až 3,5 cm a pokud budeme brát délku celkovou, tedy i s nohama, může jít až o 7 cm. Není těžké v něm proto vidět tarantuli, nebo jiného exotického pavouka.
Velikost ale v případě Slíďáka neznamená nutně nebezpečnost. Jako každý pavouk, i on má svá kusadla a člověku nezpůsobí nic horšího než kousnutí, které lze přirovnat k bodnutí včelou. O člověka navíc Slíďák nejeví žádný zájem a na rozdíl od mnoha druhů se ani nestěhuje do lidských obydlí. Jeho přirozeným prostředím jsou stepi a otevřené prostory, často v blízkosti vodních ploch. Ideální je pro něj písčitá půda, ve které si může vyhrabat úkryt. Ten má nezřídka až půl metru do hloubky. Právě mizení vhodných míst pro život stálo za jeho mizením. Urbanizace a změny krajiny způsobily, že začal být u nás považován za vyhynulého.
Začátkem 21. století ale začal být na jižní Moravě, kde se Slíďák vyskytoval, hlášen opětný výskyt. Zdá se tedy, že Slíďák přežil a pomalu začíná znovu prosperovat. Naučil se totiž nahradit svůj původní domov v podobě jihomoravských stepí a písčitých břehů, které jsou dnes již velmi vzácné, jinými stanovišti. Dnes jej nacházíme především v pískovnách, opuštěných industriálních plochách, nebo na okraji stavebních ploch. V tom spočívá i riziko do budoucna. Obecně se totiž jedná o místa, která se v čase mění, jsou zastavěna, nebo proměněna v něco jiného. Slíďák tak stále nemá úplně vyhráno.
Není to záběr z jihoamerické džungle, stejný pavouk žije i na jižní Moravě.
Zajímavosti ze života Slíďáka
Největší český pavouk je v mnoha ohledech velmi zajímavý. V první řadě má poměrně dlouhý vývoj. Zatímco většina ostatních pavouků dospěje do jednoho roku po narození, Slíďák se vyvíjí o něco déle, samice dokonce až 2,5 roku. Poměrně dlouhá je u Slíďáka také doba dožití. U samic chovaných v zajetí může být až sedm let. U samců nemá tento parametr příliš smysl, neboť většinou umírají hned po páření.
Rozmnožování Slíďáka je vůbec velmi zajímavé, především z pohledu starosti o mláďata. Samice Slíďáka tatarského jsou na poměry hmyzího světa mimořádně starostlivé matky. Kokon s vajíčky nosí totiž samice na zádech a stará se o to, aby na něj pokud možno stále svítilo slunce. I po vylíhnutí zůstávají malí pavouci na zádech matky a opouštějí ji až po čase.
Typickou kořistí Slíďáka tatarského je jiný hmyz, který dokáže dlouho pronásledovat a v příhodné chvíli na něj skočit a znehybnit jej. Život Slíďáka tatarského je tak plný fascinujících momentů. Jeho pozorování je ale extrémně náročné. Nejenže jich u nás mnoho není, ale navíc má tmavší šedohnědé zbarvení s bílými skvrnami, které mu poskytuje kvalitní maskování. A když si k tomu připočteme fakt, že jed především o nočního živočicha, který přes den odpočívá a na lov vyráží po setmění, v přírodě ho pravděpodobně nikdy nezahlédnete.
Závěrem
Slíďák tatarský se prokazatelně vrátil na trůn pro největšího pavouka na našem území. Uvidíme, jak se mu u nás bude dařit a zda se mu podaří, rozšířit se i do dalších oblastí. Jeho výhodou může být oteplující se podnebí a také jedinečná schopnost jeho mláďat. Ta se totiž do nových oblastí šíří tak, že naskočí do větru a nechávají se vzduchem unášet až tam, kam je vítr zanese.
Zdroje informací:
