Článek
Češi míří do Banátu
Psal se začátek 19. století a v Evropě nebyl život snadný nikde. Každá nabídka výhodné a dobře placené práce měla proto cenu zlata. V roce 1823 se v Čechách objevili zástupci jistého boháče Magyarlyho a nabízeli lidem práce dřevařů s tím, že budou dobře placeni, a navíc dostanou vlastní polnosti i dřevo na stavbu domu. Tato lákavě znějící nabídka měla ale jeden háček: práce byla totiž ve vzdáleném kraji jménem Banát.
Jak již ale bylo zmíněno, doba byla zlá a za takovouto nabídkou se vyplatilo odcestovat. Celé rodiny se tak vydaly do míst, kde dnes sousedí Rumunsko se Srbskem, a kde byla na začátku 19. století stále ještě nefalšovaná divočina. V letech 1823 až 1825 přišlo do Banátu 52 českých rodin. Lidé museli absolvovat dlouhou cestu, často pěšky, nebo na povozech, a to včetně starců, nebo malých dětí. Ne všichni tuto cestu zvládli.
Když lidé dorazili na místo, zjistili, že realita se od slibů náborářů v mnohém liší. Život zde byl extrémně tvrdý, Češi ale vydrželi, usadili se zde a začali zakládat osady. První dvě se jmenovaly Alžběta a Svatá Helena. Ta druhá jmenovaná stojí dodnes. V následujících dekádách pak zamířili do Banátu ještě další Češi. V druhé polovině 19. století toto stěhování podporovaly i rakousko-uherské úřady, které s snažily území modernizovat. V Banátu tak vznikaly další české vesnice, mezi nimi i Gerník, Rovensko, nebo Tisové údolí. Některé z nich dodnes existují a stále jsou těmi stejnými českými vesnicemi jako na počátku.
Typická chalupa v českém Banátu: pro někoho symbol zaostalosti, pro jiného vrcholná romantika a nejlepší místo k žití.
Češi v Banátu dnes. Ti staří i ti noví
V současné době žijí v Banátu necelé 2000 lidí českého původu. Ve svých vesnicích přitom tvoří prakticky veškeré obyvatelstvo a lze proto bez nejmenší nadsázky mluvit o skutečně českých osadách. Hlavní řečí je zde čeština, ale nikoliv ta moderní, nýbrž taková, kterou by poznaly naše prababičky. Život v osadách jako by se zastavil v 19. století. Banát je totiž i v rámci chudého Rumunska jednou z nejzaostalejších částí a lidé zde musí sázet především na tradiční způsob života. Znamená to, že se zde chovají zvířata, obdělávají se pole, v chalupách se peče chleba, stlouká máslo, nebo udí klobásy.
Dnešní podoba Gerniku.
Z uvedeného popisu by se mohlo zdát, že jde vlastně o jedno z nejromantičtějších míst na světě. Pro někoho to skutečně platí, jiní ale nehodlají celý život strávit v místech, kde se hodiny zpožďují v průměru tak o sto let. Tyto dva pohledy dnešní Banát a jeho české vesnice zásadním způsobem proměňují. Na jednu stranu se část místních obyvatel vrací do Česka, tedy do země odkud před dvěma stoletími odešli jejich předkové. Na stranu druhou ale do Banátu přijíždí stále více českých turistů a někteří z nich si toto místo zamilují natolik, že zde za velmi nízké ceny koupí dům a žijí zde v klidu a pohodě, bez stresu a civilizačních neduhů.
Turistický ruch je ale na vzestupu a Banát díky němu začíná pomalu, ale jistě bohatnout. Na mnoha farmách proto mizí koně a nahrazují je traktory, stejně jako se v domácnostech objevuje stále více moderních vymožeností. Ona romantická atmosféra připomínající časy dávno minulé pomalu, ale jistě mizí. Stále však stojí návštěva Banátu za to a i ti, kteří se sem přestěhovali toho zatím ani v nejmenším nelitují.
