Článek
Třináct mrtvých v roce 1989
O tom, jaký byl rozsah incidentů, svědčí fakt, že jen v roce 1989 zemřelo při různých příležitostech celkem třináct civilních občanů tehdejšího Československa. Jednalo se například o dopravní nehody, ale i o vraždy. Nemluvíme samozřejmě například o krádežích, loupežích, výtržnostech či poškozování majetku. Zde byl rozsah ještě mnohonásobně větší.
Původně bylo ve smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk uzavřené v roce 1968 uvedeno, že konflikty se zapojením sovětských vojáků budou řešeny na úrovni vládních zmocněnců a obě země si budou vzájemně nápomocné při vyšetřování této trestné činnosti. Reálně to však takto nikdy nefungovalo a zvláště na konci normalizace už se trestné činy spáchané sovětskými vojáky u československých vojenských soudů vůbec neprojednávaly.
Naopak, československé úřady aktivně napomáhaly k zakrývání těchto trestných činů a dělaly vše pro to, aby se o nich veřejnost pokud možno vůbec nedozvěděla. To ale samozřejmě nebylo tak úplně možné a lidé se o těchto případech nakonec přece jen dozvídali.
Některé konkrétní případy
Jako příklad problémů, které z pobytu sovětských vojsk plynuly, můžeme zmínit nehodu z 18. srpna z roku 1989. Čtyřčlenná rodina se dvěma malými dětmi se v obci Uničov u Olomouce s nákladním vozidlem sovětské armády. Nehodu způsobil sovětský řidič a z celé rodiny přežilo jen jedno malé dítě. Řidič byl sovětským vojenským soudem odsouzen na sedm let v pracovním táboře.
Dne 13. října 1989 zase došlo k vraždě Martina Fejtka sovětským sběhem. Paradoxní je, že Fejtek se sovětskému vojákovi snažil ve skutečnosti pomoci. Mluvíme-li o vraždách, asi nejznámější případ se odehrál v listopadu roku 1971 v Praze, v ulici Liliová. Sovětský voják Alexandr Ivanovič Čalij v pátek večer dne 26. listopadu zmíněného roku zastřelil sedmnáctiletou Taťjanu Máčikovou, postřelil její kamarádku a jednoho muže, který procházel kolem. Voják nakonec spáchal sebevraždu.
V tomto případě šla snaha úřadů o zamaskování vraždy tak daleko, že sovětské pistole byly vyměněny za československé a ani rodina oběti se nedozvěděla jméno skutečného pachatele. To znala jen hrstka vysoce postavených policistů a komunistických funkcionářů.
Je to ukázka toho, v jak podřízené pozici byla československá vláda vůči té sovětské. Na druhou stranu je třeba říct, že snahy o zakrývání sovětských zločinů vycházely často paradoxně přímo od československých představitelů.
