Článek
Kotel v Bialém Jaru
Psal se 20. březen roku 1968 a krkonošské svahy zalévalo slunce. Zdánlivou idylku si užívala i čtyřiadvacetičlenná skupina mladých turistů z Polska, Německa a Sovětského svazu. Ti nejprve vyjeli lanovkou z Karpacze na Kopu a dále už pokračovali pěšky. Krátkou přestávku si rozhodli udělat na svahu nad údolím Bialy Jar. To se devatenácti účastníkům výletu stalo osudným.
Slunce pálilo natolik, že se řada turistů dokonce svlékla do půl těla a užívali si krásného dne. Ve skutečnosti se ale vystavili smrtelnému nebezpečí. Na hřebenu nad nimi totiž v noci a ve dnech předtím vítr navál velké množství sněhu, který se za aktuálních podmínek nedokázal spojit se starším sněhem pod ním. Vrchní vrstva byla těžká a mokrá, což v dopoledních hodinách způsobilo její utrhnutí.
Snímek, který ukazuje rozsah laviny z března roku 1968.
Rekordní lavina
Do údolí se během 48 vteřin zřítilo asi 21 000 tun sněhu. Délka laviny dosahovala jednoho kilometru a existovala místa, kde měl sníh výšku i 25 metrů. Všichni ti, kdo byli v osudné chvíli na svahu, byli smeteni těžko představitelnou silou. Z turistické skupiny přežilo jen pět lidí, kteří se buď zpozdili, nebo si zrovna odskočili do lesa.
Lavina doslova proměnila podobu celého údolí k nepoznání, neboť s neuvěřitelnou lehkostí přemisťovala i ty nejtěžší kameny nebo stromy. Na místo se okamžitě vydali členové polské horské služby, ale hned od začátku bylo jasné, že jde o lavinu zcela mimořádnou, přijížděli proto záchranáři i vojáci z české strany.
Naděje na nalezení přeživších byly však od samého počátku spíše jen teoretické. Je pravda, že šlo o dobu, kdy měli záchranáři mnohem skromnější vybavení než dnes. Chyběly především lavinové vyhledávače a polští záchranáři neměli ve vybavení ani lavinové sondy, které přivezli až Čechoslováci. I s tím nejlepším vybavením by se však pravděpodobně nikoho živého najít nepodařilo.
Záchranáři a vojáci nalezli poslední tělo až 16 dní po pádu laviny.
I přes zapojení stovek profesionálních i dobrovolných záchranářů nebo vojáků bylo poslední tělo pod sněhem nalezeno až o šestnáct dní později. Pokud bychom se pokusili pojmenovat hlavní příčinu neštěstí, tak bychom museli začít u počasí. To by tvořilo pro vznik laviny naprosto ideální podmínky. Počasí člověk samozřejmě ovlivnit nemůže. Ze strany turistů bylo ale krajně nezodpovědné zastavit se a začít svačit přímo v lavinové dráze. Přesně z tohoto důvodu existují dnes omezení vstupu do řady částí Krkonošského národního parku. Bohužel, řada lidí je stále nerespektuje a riskuje proto doslova a do písmene svůj život.
Tragédie v Bialém Jaru je dodnes nejhorším lavinovým neštěstím v novodobé historii Krkonoš. Doufejme, že jím ještě hodně dlouho zůstane.
