Článek
Zapomeňte na Eskymáky
Hned na začátek je třeba si ujasnit jednu důležitou věc: označení „Eskymák“ dnes už mezi obyvateli arktických oblastí nepoužívá. V mnoha oblastech je považováno dokonce za urážlivé. Důvod je prostý, jedná se o slovo, jehož původ není sice tak úplně jasný, v jazyce domorodých obyvatel z oblasti Atlantského pobřeží severní Ameriky ale znamená „ti, co jedí syrové maso“.
Dnes se používá označení, které si dali sami obyvatelé nejsevernějších oblastí Aljašky, Kanady, Grónska či Ruska: Inuité (Inuit znamená prostě „lidé“), případně Jupikové nebo Iñupiaté, podle konkrétní oblasti. Nejedná se však o jednolitý národ, ale několik různých společenství, které společně tvoří mozaiku národů, které po tisíciletí dokázaly přežít v jednom z nejdrsnějších prostředí na planetě.
Kdo jsou vlastně Inuité
Původní obyvatelé severní Kanady, Aljašky, Grónska a části Sibiře mají nicméně společné kořeny. Patří k potomkům tzv. thulské a dorsetské kultury, která se zrodila před více než pěti tisíci lety v oblasti dnešní Aljašky a postupně se rozšířila na východ i do dalších oblastí. V průběhu staletí se jejich společenství vyvíjela odděleně a přizpůsobovala se místním podmínkám. Na severu Aljašky žijí Iñupiaté, v Kanadě Inuité, v Grónsku Kalaallit a na západní Aljašce a východní Sibiři Jupikové. Všichni však sdílejí podobné jazyky, tradice i způsob života.
Inuitský lovec na svém kajaku.
Život v království ledu a tmy
Přežití v arktických podmínkách, kde teploty klesají hluboko pod bod mrazu a Slunce v zimě nevychází celé týdny či dokonce měsíce, vyžadovalo obrovskou dávku vynalézavosti. Inuité se proto naučili využívat každý dostupný zdroj, od kamene a kostí až po zvířecí kůže a tuk.
Obydlí Inuitů se lišila podle ročního období. V zimě si stavěli především chatrče z kamene a kostí, pokryté kožešinami, při loveckých výpravách potom přespávali v dočasných přístřešcích ze sněhu, tedy v legendárních iglú. Iglú však navzdory našim romantickým představám nikdy nesloužila jako celoroční obydlí. Byla to spíše provizorní útočiště lovců, kteří se vydávali daleko od vesnice. Je třeba také říct, že postavit tradiční iglú tak, jak to dělaly stovky generací předků dnešních Inuitů, už dnes prakticky nikdo neumí. To, že lidé zapomínají dovednosti předků je však společné všem kulturám, tu naší nevyjímaje.
Klíčem k přežití byl samozřejmě lov, o zemědělství se nedá v Arktidě mluvit. Tuleni, mroži, ryby, velryby a karibu poskytovali Inuitům maso, tuk, kožešiny i kosti. Tulení tuk se využíval nejen jako potrava, ale i jako palivo do olejových lamp, které poskytovaly světlo i teplo v době polární noci. Kostěné nebo kamenné hroty se potom používaly k výrobě oštěpů a harpun.
V létě Inuité podnikali výpravy na kánoích z tuleních kůží tedy na kajacích. Ty jim sloužily k lovu ryb i mořských savců a k přesunům mezi ostrovy. V zimě potom hlavní dopravní prostředek představovaly sáně tažené psy. Nejstarší doklady o využívání psích spřežení pocházejí z doby před několika tisíci lety!
Inuitská společnost byla po staletí založená na rodinné soudržnosti a spolupráci, v tak drsném prostředí to koneckonců ani jinak nešlo. Každý člen kmene měl svou roli, muži lovili, ženy zpracovávaly maso, šily oděvy a staraly se o děti. Sdílení bylo základním pravidlem: úlovek nepatřil jednotlivci, ale celé komunitě. Inuité měli a mají také velmi bohatou mytologii a duchovní kulturu.
Střet s jinými kulturami
Evropané se s Inuity setkali poprvé už v 10. století, když Vikingové z Grónska podnikali výpravy do Severní Ameriky. Systematický kontakt s evropskou nebo koloniální kulturou přišel až v 19. a 20. století. Bohužel, šlo o tradiční střet odlišných kulturních prostředí. Koloniální správy se snažily Inuity „integrovat“, často násilně, přesidlováním, nuceným vzděláváním dětí v internátních školách a zákazem používání tradičních jazyků.I když škody, které tento přístup na inuitské kultuře napáchal byly obrovské, dnes už je naštěstí situace jiná a Inuité mají prostor k životu podle svých představ. Pravdou ale je, že většina z nich volí dobrovolně spíše život v rámci „civilizace“.
