Článek
Záhada jezera Angikuni
Psal se listopad roku 1930 a v teritoriu Nunavut, které je vůbec nejsevernějším v celé Kanadě, už zuřila krutá zima. Právě tehdy se odehrál příběh lovce kožešin jménem Joe Labelle. Po dlouhém putování divočinou se dostal do oblasti kolem jezera Angikuni. Jezero je však možná trochu nadnesený výraz. Jedná se vlastně o soustavu několika malých vodních ploch spojených malými potoky, to vše v neutěšené a prázdné krajině plné rozdrcených skal, v zimě zakrytých silnou vrstvou sněhu a ledu. Joe Labelle byl však zkušený lovec a v této krajině se vyznal. Věděl také o malé komunitě Inuitů a rozhodl se právě u nich doplnit zásoby.
Jak se však blížil k vesnici, začínalo mu být jasné, že je něco špatně. Z příbytků se nekouřilo a nikde nebylo ani stopy po lidské přítomnosti. Ve vesnici vítal lovce jediný podvyživený pes na pokraji smrti, a přitom uvnitř příbytku bylo vše tak, jako by si obyvatelé jen odskočili za dům. Vše bylo na svých místech, hrnce byly plné zmrzlého jídla a nechyběly žádné cennosti ani předměty každodenního užívání. Celá vesnice měla mít si třicet obyvatel a ani jeden z nich zde nebyl k nalezení. Také kajaky z tulení kůže stály na svých místech.
Joe Labelle kontaktoval kanadskou jízdní policii jejíž příslušníci se s ním do vesnice vrátili, potvrdili vše, co Labelle popsal, ale nebyli schopni nalézt žádné vysvětlení. Popis těchto událostí se objevil v jednom novinovém článku z roku 1930. Když si dnes budete číst o záhadě jezera Angikuni, dozvíte se také, že lidé v té době vídali v celém okolí na obloze podivná světla, viděli jakýsi blikající válec a obyvatel vesnice nebylo 30, nýbrž 1200. Jinými slovy, jedná se o dokonalou demonstraci toho, jak vznikají novodobé legendy. Pátrání po skutečných událostech z roku 1930 je totiž stejně zajímavé jako příběh sám. A o dost poučnější.
Inuité stavící si iglú, foto z roku 1924
Cesta ke kořenům
Pokud se rozhodnete pátrat po skutečných zdrojích této známé ufologické události, čeká vás nejedno překvapení. Pokud byste byli znalí místních poměrů, zarazí vás několik detailů v samotném vyprávění lovce kožešin. Místo, kde se měla vesnice nacházet, je totiž tak severně položené, že se tam i Inuité vydávali velmi zřídka a rozhodně si tam nestavěli stálá osídlení. Už vůbec ne o 30 obyvatelích, o 1200 ani nemluvě. Jak již bylo řečeno, Angikuni je ve skutečnosti několik malých vodních ploch, povětšinu roku zamrzlých, popisované kajaky by tedy vůbec nedávaly smysl a nejbližší tuleň žil stovky kilometrů odsud.
Tím ale překvapení teprve začínají. Kdybyste si zavolali místní kanadské policii, zjistili byste, že případ opuštěné vesnice v této oblasti nikdy nevyšetřovala. Rozhovory s místními obyvateli v době, kdy ještě mohli žít pamětníci popisované události by vám také odhalili to, že o žádné vesnici u jezera Angikuni nikdo neví, stejně jako o záhadných světlech a válcích na obloze. Novinář, který v roce 1930 zmíněný článek napsal, si jej zkrátka podle všeho vymyslel. A ostatní si k tomu v průběhu let přidali své. Snaha přijít s nějakou senzací byla v minulosti stejná jako dnes.
Závěr
Zbývá však vysvětlit jednu věc: jak je možné, že se jeden kraťoučký článek v malých regionálních novinách proměnil v příběh, který se objevuje v každé druhé knize o UFO a nemálo lidí mu bezmezně věří? Pátraní v archivech ukáže, že první zmínka o vesnici Angikuni kromě článku z roku 1930 se objevila až v roce 1959 v jedné z prvních knih zabývajících se záhadami a fenoménem UFO. V několika odstavcích, které jsou tomuto příběhu věnovány, nenajdete dokonce ani odkaz na původní novinový článek, a přesto jej znovu a znovu nekriticky přebírali další a další autoři. Příběh neustále opakovali a přidávali si k němu další a další detaily, ačkoliv již byla známa fakta, která ukazovala na to, že se jedná s největší pravděpodobností o hoax. Koho by ale zajímala fakta, když je příběh tak zajímavý a lákavý? A takto vzniká většina podobných příběhů, konspiračních teorií a údajně nevysvětlitelných záhad.
