Článek
Muzeum pražského vodárenství
Od roku 1997 mohou Pražané navštívit Muzeum pražského vodárenství na nábřeží v pražském Podolí. Již samotná budova muzea stojí za bližší pohled. Muzeum je umístěno v budově bývalé vodárny a jedná se o jeden z vrcholů české industriální architektury první poloviny 20. století. Vodárna vznikla na konci 20. let podle projektu architekta Antonína Engela. Dominantou celého areálu je věž vysoká 45 metrů obohacená o řadu pískovcových soch. Nejedná se přitom o sochy ledajaké, nýbrž takové, které symbolizují Vltavu i všechny její přítoky. Ne náhodou byla Podolská vodárna označena za pražskou stavbu století.
Středověkých studen je i dnes k vidění hodně. Dříve se jednalo o zásadní zdroj vody
Samotná expozice muzea je neméně zajímavá. Kromě nesmírně bohatých sbírek nejrůznějších potrubí, vodoměrů a mnoha dalších vodárenských přístrojů, dokáže návštěvníky ohromit především pohled na impozantní filtrační stanici, které je ne náhodou přezdíváno katedrála. Především se zde ale návštěvníci dozví mnohé o historii pražského vodárenství.
Jak si Praha brala vodu
Historicky byla pro Pražany hlavním zdrojem vody Vltava. Již ve 12. století existovaly přivaděče vody vyrobené ze dřeva, kamene či pálené hlíny. Šlo vlastně o jakési otevřené vodovody fungující samospádem. Nešlo samozřejmě o systém určený pro veřejnost. Vodovody byly soukromé a vodu dodávaly do šlechtických či církevních objektů. Není přitom překvapením, že na samotný Pražský hrad žádný gravitační vodovod z Vltavy vést nemohl. Na hradě byly zdrojem vody většinou studny, případně svody z potoka Brusnice.
Zajímavým letopočtem je rok 1333. To byl na Zbraslavi zprovozněn první vodovod s olověným potrubím, který přiváděl vodu do místního kláštera. Jedná se o vůbec o první známý olověný vodovod v Českých zemích. Při plánování stavby nového města Karlem IV. bylo potom myšleno i na přívod vody a vznikl tak první veřejný vodovod v Praze.
Významného vylepšení svého vodovodního systému se Praha dočkala za vlády Rudolfa II. Podle pověsti byl projektantem nového vodovodu astronom Tycho de Brahe. V 15. a 16. století pak byly u Vltavy zbudovány čtyři vodárny: Staroměstská, Petržílkovská, Šítkovská a Novomlýnská. Vznikl tak systém, který fungoval až do přelomu 19. a 20. století. Nejznámější z nich je asi Šítkovská vodárna, vedle které dnes stojí výstavní síň Mánes.
Šítkovská vodárna u galerie Mánes
Teprve v roce 1914, kdy byla zprovozněna Káranská vodárna, se do Prahy se začala dostávat čistá pitná voda. Do té doby šlo o neupravovanou vodu z Vltavy. Zmíněná Podolská vodárna potom situaci ještě zlepšila. Jak již bylo zmíněno, zprovozněna byla v roce 1929, rozšířena byla v 50. a 60. letech 20. století. Roku 1972 se potom dočkala spuštění vodárna Želivka, která je dodnes hlavním zdrojem pitné vody pro Prahu.
Praha a povodně
V průběhu staletí Praha postupně vodu krotila. Čas od času ale voda převezme vládu a začne hlavnímu městu ubližovat. Mnoho současných obyvatel Prahy má v dobré paměti katastrofální povodeň z roku 2002. Nebyla ale ani zdaleka první. Již Kosmova kronika zmiňuje ničivou povodeň v roce 1118. Povodeň z roku 1342 zase zničila Juditin most a Karel IV. přikázal postavit most nový. Uběhlo ale 90 let a přišla další velká povodeň, která nový Karlův most poničila natolik, že byl opravován dalších 80 let.
Karlův most po povodni v roce 1892
V březnu 1845 vystoupala hladina Vltavy téměř 5,5 metru nad svoji obvyklou výšku. Od poloviny 20. století je v provozu Vltavská kaskáda, která v mnoha případech zabránila tvorbě dalších velkých povodní. Povodni z roku 2002 však zabránit nedokázala ani ona. V Praze byl maximální průtok Vltavy 5300 m3/s a jedná se o dosud největší zaznamenanou povodeň v Čechách. Nezbývá než doufat, že u toho také dlouho zůstane. Voda dokáže být krutá, bez ní to ale nejde.
Zdroje informací: https://www.pvs.cz/historie/historie-vodarenstvi/
