Článek
Moderní případ
Případ z Plzeňska ještě není vyšetřený a je tak těžké spekulovat, co přesně se stalo. Ve hře je jak pochybení přivolané koronerky, tak tzv. katalepsie, tedy stavu, při němž jsou životní funkce extrémně zpomalené a správné vyhodnocení stavu není vůbec snadné. Ať tak či onak, od okamžiku, ve kterém seniorka byla, až po předčasný pohřeb, je přece jen stále poměrně dlouhá cesta. V dnešní době by měl být předčasný pohřeb extrémně nepravděpodobný či spíše naprosto vyloučený (alespoň v to většina z nás jistě doufá). V minulosti to ale takhle snadné nebylo.
Umírání ve středověku a raném novověku bylo nebezpečné
Zatímco v dnešní době definuje smrt především absence mozkové aktivity, v minulosti se jako indikátor používala zástava dechu a srdečního tepu. To však bylo o poznání méně spolehlivé a to, že je někdo bledý, studený a ztuhlý, případně nereaguje na vnější podněty, ještě nemusí znamenat, že je opravdu mrtvý. Je celá řada situací, které mohou navozovat stav zvnějšku podobný smrti, o níž se však nejedná: zdánlivé utonutí, mrtvice, některé otravy, zmíněná katalepsie…
Lze tedy předpokládat, že v minulosti byly předčasné pohřby když ne vyloženě časté, tak alespoň občasné. Šlo i o to, že těla se pohřbívala velmi brzy po úmrtí (nebo zdánlivém úmrtí). Je ale na místě přiznat, že se pohybujeme v rovině spekulací, protože samozřejmě nemáme (a ani mít nemůžeme) žádná skutečná data o tom, jak často se něco podobného stávalo.
Příchod osvícenství
Popsaný stav trval někdy do první poloviny 18. století. Mimochodem, z této doby pochází asi nejznámější případ předčasně pochovaného (údajně). Jednalo se o Jana Václava Vratislava z Mitrovic. Ten zemřel v roce 1712 a když byl po několika letech jeho hrob otevřen, údajně měl roztrhané své pohřební roucho.
S příchodem osvícenství se nicméně změnilo několik podstatných věcí. Panovníci tehdejší doby, u nás především Marie Terezie a Josef II., začali zavádět reformy, které se dotkly prakticky všech oblastí lidského života i smrti. Zatímco dříve se lékaři řídili Hippokratovou radou o tom, že pokud lékař nemá jak pomoci, nemá k nemocnému vůbec chodit, nyní již u umírajících měli být pokud možno přítomni. A i když jejich nejsofistikovanějším nástrojem bylo zrcátko na sledování dechu, jejichž zkušenosti přece jen zlepšení přinesly.
Hrobka z roku 1890, která měla ventilaci a mechanismus, jenž umožňoval její otevření zevnitř.
Stejně tak důležité bylo potom budování márnic. Ty totiž do té doby nebyly obvyklé a nebožtík zůstával až do pohřbu doma. To ale osvícenství správně vyhodnotilo jako rizikové kvůli nebezpečí šíření nemocí. Těla byla před pohřbem skladována v márnicích, a to delší dobu než předtím doma. Bylo to jednak hygieničtější a jednak to opět zmenšovalo riziko předčasného pohřbu.
Pro druhou polovinu 18. století a následně prakticky pro celé 19. století byla ale typická ještě jedna věc: panický strach právě z předčasného pohřbu. Před příchodem osvícenství se o něm totiž pravděpodobně moc nepřemýšlelo a pokud by se na nějaký takový případ přišlo, lidé by v něm viděli magii a upíry spíše než omyl při pohřbívání.
Osvícenství ukázalo na to, že něco takového jako pohřbení zaživa omylem je možné a nemá to nic společného s upíry. V 19. století proto jen kvetl obchod s nejrůznějšími patenty a „udělátky“, které měly dát v případě omylu pohřbenému šanci na sebe upozornit, např. byl z rakve vyvedený provaz, kterým mohl pohřbený rozeznít kostelní zvon. Nicméně je třeba říct, že nemáme zprávy o tom, že by se takto někdo z rakve skutečně ozval.
Nutno podotknout, že z fóbií, které lidé v minulosti měli, je tato vlastně velmi dobře pochopitelná a ona představa děsí dodnes.
Zdroje informací: https://www.echo24.cz/a/i3VnB/to-se-tak-jednou-probudite-vhrobe
