Článek
Předehra ke katastrofě
Ve čtvrtek 29. prosince 2005 dorazila do západních Tater skupina osmi kamarádů. Všichni měli rádi hory a dobrodružství. Svědčí o tom i fakt, že o rok dříve se společně vydali na letní výstup na nejvyšší ruskou horu Elbrus. Pro svátky 2005 si vybrali bivakování v Tatrách. Auta nechali v lyžařském středisku Zverovka a následně pokračovali pěšky do Spáleného žlabu. Nachází se zde i sjezdovky, které však mají specifický způsob fungování.
Spálený žlab je totiž lavinovým územím, dokonce doslova dokonalým. Široká travnatá plocha v horní části na sebe sbírá sníh, který se v případě uvolnění řítí dolů stále se zužujícím žlabem. Během zimy se zde pravidelně laviny odstřelují s pomocí výbušnin. Pokud to z nějakého důvodu možné není, sjezdovka se vůbec neotevře. A právě tady si skupina postavila svůj tábor.
V noci z 29. na 30. prosince silně sněžilo a vítr dosahoval rychlosti až 100 km v hodině. Úřady vyhlásily třetí stupeň lavinové prevence (stupnice má celkem pět úrovní). Již v tuto chvíli tak nebylo možné lavinu vyloučit. Skupina nicméně noc přečkala bez jakýchkoliv problémů a další den se na sněžnicích vydali na túru. Počasí bylo po celý den víceméně stejně špatné jako v noci. Stále přibýval nový sníh a foukal silný vítr. Úřady zvýšily stupeň lavinového nebezpečí na čtyřku a horská služba vydala varování před pohybem v terénu, především v dolinách.
Západní Tatry jsou opravdu krásné a není divu, že sem míří i celá řada českých turistů. V zimě zde ale může jít o život.
Smrtící lavina
Když se skupina vrátila do svého tábora, nejprve odhrabali sníh napadaný na stany a potom už si rychle zalezli do teplých spacáků. Počasí se stávalo stále horším a horším a vítr skučel okolo stanu. V půl šesté ráno, tedy již 31. prosince roku 2005 se z vrcholu Predný Salatín, který se tyčí právě and Spáleným žlabem utrhla 250 metrů široká sněhová lavina. Začala se sunout do Spáleného žlabu, postupně se rozbíjela na menší kusy a nabírala rychlost.
Lidé ve stanech spali, nebo minimálně klimbali a neměli ani ponětí o tom, co se na ně řítí. Obrovská masa sněhu se přes tábor převalila jako by tam snad ani vůbec nebyl. Konstrukce stanů byla pro lavinu naprosto směšnou překážkou. Všech osm turistů se ocitlo pod sněhem. Byli navíc zabaleni do spacáků což jim naprosto znemožňovalo jakýkoliv pohyb i v případě, že by kolem sebe v lavině přece jen nějaký prostor měli.
Jeden jediný z táborníků se nacházel tak blízko povrchu, že se dokázal z laviny uvolnit. Okamžitě se vydal dolů do údolí, kde probudil provozovatele bufetu, který zalarmoval horskou službu. Následně se vrátil k místu zasypaného tábora a pokoušel se vykopat své přátele. U dvou se mu to povedlo, pomoci už jim ale nebylo. K místu se postupně seběhli zaměstnanci lanovek a rychle dorazili i profesionální záchranáři. Na místo dorazily i tři vrtulníky. Přes veškeré úsilí záchranářů i jejich psů se však nepovedlo nalézt nikoho dalšího živého. Silvestrovská tragédie si tak vyžádala sedm lidských životů.
Poučení z tragédie
Slovenská horská služba demonstrovala i na této tragédii chyby, kterých se řada turistů dopouští. Je proto rozhodně na místě, vzít si její rady k srdci. V první řadě byl tábor zvolen na naprosto nevhodném místě. Spálený žleb je známým lavinovým územím a tábor byl postaven přímo do cesty případné lavině. I samostatná túra v této oblasti byla za daných podmínek velmi riskantní, natož potom nocování. Skupina si podle všeho ověřila stupeň lavinového nebezpečí pouze jednou, a to v den příjezdu. I přesto, že panovaly velmi špatné povětrnostní podmínky, neověřili si, zda se jim stupeň nebezpečí nezvýšil. Za další chybu označila horská služba i fakt, že skupina neměla k dispozici lavinový vyhledávač ani sondu.
Platí samozřejmě, že po bitvě je každý generál a rozhodně nejde o nějakou kritiku chování obětí. Ti si zaslouží vzpomínku nejen nyní po dvaceti letech od tragédie. Vezměme si z ní ale ponaučení.
Zdroje informací: https://hzs.sk/wp-content/uploads/2023/07/Tragicky_Silvestr_2005.pdf
