Článek
Není spěch jako spěch
Je jasné, že čas od času si člověk pospíšit prostě musí. Pokud na včasném dokončení pracovního úkolu závisí nová zakázka firmy, stresu a spěchu se prostě nevyhneme. Stejně tak je zcela nerealistická představa, že v dřívějších dobách lidé spěchat nemuseli a žili bez stresu. Jistěže měli obavy o svoji úrodu a za den prostě museli stihnout velké množství práce. Ale stejně jako máme v těle dobrý a špatný cholesterol, existuje dobrý a špatný spěch. ´
Co si pod takovým špatným spěchem představit? V případě, že dobíháme tramvaj i když víme, že za pár minut pojede další, děláme to vlastně zbytečně. To samé potom platí ve chvíli, kdy si sami sobě nesmyslně zvýšíme laťku ve svém pracovním životě. Práce je samozřejmě důležitá, neznamená to ale, že bychom ji měli obětovat veškerý svůj volný čas nebo dokonce své vlastní zdraví. Totéž platí i pro přehnanou péči o svůj majetek. Zkrátka a dobře spěch je sice nedílnou součástí života, musí ale být v rovnováze s odpočinkem.
Problémem dnešní společnosti je to, že klade důraz pouze na tu první část. Spěch či stres jsou vnímány téměř pozitivně a jako něco, co bychom měli s vděčností vítat. Toto společenské nastavení však vede k tomu, že se při odpočinku cítíme vlastně špatně a máme pocit, že děláme něco nekalého. Vede to k tomu, že náš odpočinek je značně neefektivní. Není náhoda, že se z dovolené celá řada lidí vrací ještě unavenější než před odjezdem. Buď si neodpustili práci i na dovolené, anebo měli pocit, že musí stihnout všechny výlety či aktivity. Ležení na lehátku může sice vypadat jako zbytečná aktivita při, které jen ztrácíme čas, ve skutečnosti jde ale o skutečný odpočinek, jak fyzický, tak psychický. Člověk by měl občas prostě vypnout a nechat své myšlenky jen tak plynout, je to investice do vlastní produktivity a kreativity.
Přesto je volný čas pro mnoho lidí věcí, kterou neumí používat a neví, jak s ní zacházet. Ve chvíli, kdy volný čas dostanou, například na zmíněné dovolené, nebo v době nemoci, jsou tito lidé doslova vykolejení, nejistí a neví, co si počít. Fixace na rychlost a výkonnosttaké znamená, že nikdy nejsme spokojení. Každý rekord se totiž dá překonat a pokud jste zvládli poslední pracovní úkol za týden, proč to příště nezkusit zvládnout do čtvrtka. Člověk se tak dostává do nekonečné smyčky neustálého překonávání sebe sama, bez ohledu na následky.
I děti musí spěchat
Celospolečenské nastavení jde bohužel tak daleko, že je předáváno i těm nejmenším dětem. Mnohdy je ve školách právě rychlost řešení problémů tím hlavním parametrem, podle kterého jsou děti hodnoceny. To ale dává smysl tak maximálně při zkoušce z běhu na 60 metrů. Rozhodně nejde o vhodný způsob hodnocení například matematických schopností. Fakt, že dítě spočítá sérii matematických příkladů o dvě minuty dříve než jeho soused, je naprosto irelevantní.
Soutěže typu „kdo jako první vypočítá tenhle příklad, dostane jedničku navíc“ ve skutečnosti ničí motivaci těch, kteří příklady chápou a počítají správně, jen o něco pomaleji než ti druzí. V těchto dětech je zcela zbytečně pěstován pocit méněcennosti a selhání. Není to žádná náhoda a problém učitelů, takto je nastavena opravdu celá společnost. Projevů tohoto stavu je potom mnohem více: rodiče, kteří nutí své děti k tomu, aby měly organizovanou aktivitu den co den, rodiče požadující po svých dětech za všech okolností špičkové výkony ve sportech, které dělají apod. Je to hon za olympijským „výš, dál a rychleji“. Jenomže olympijský sportovec a dítě školou povinné jsou poněkud odlišné kategorie.
Závěr
Bez ohledu na to, jestli se jedná o samotné děti, nebo o nás samotné, odpočinek je prostě nezbytný k tomu, abychom svůj život žili kvalitně, dokázali zažívat pocity spokojenosti i štěstí a v neposlední řadě se neničili fyzicky ani duševně. To, abychom uměli odpočívat, je navíc důležité k tomu, abychom to naučili i naše děti. Ve školách jim totiž budou často prezentovat pravý opak.
