Článek
Fenomén déjà vu
Když na přelomu čtvrtého a pátého století našeho letopočtu sepisoval svatý Augustýn své dílo O Trojici, zmínil v něm i pojem „falešné vzpomínky“. Nemyslel tím nic jiného než právě déjà vu (francouzsky „již viděné“). Rozhodně se tedy nejedná o žádnou civilizační epizodu moderního věku.
Velmi pravděpodobně jej dobře sami znáte. Čas od času se stane, že na kratičký okamžik vnímáme určitou situaci jako důvěrně známou, ačkoliv k tomu není objektivní důvod. Vědět, jak déjà vu vypadá je jedna věc, umět ho vysvětlit je však mnohem složitější. Dodnes si podstatou fenoménu vlastně nejsme příliš jisti.
Různá vysvětlení zážitků déjà vu
Naprosto jasno mají o příčinách déjà vu filmový fanoušci. Ti totiž vědí, že se jedná o „chybu v Matrixu“. Ale vážně: pomineme-li nespočet fantastických vysvětlení v podobě záblesků z minulého života nebo z paralelního vesmíru a obrátíme se k vědě, zjistíme, že vědecké poznání déjà vu procházelo a prochází určitý vývojem.
Mezi první teorie patřila například ta, že při déjà vu z nějakého důvodu přiletí do mozku vjem z jednoho oka dříve než z toho druhého. Tato představa však byla poměrně rychle vyvrácena už jen proto, že déjà vu popisují i slepí lidé (viz studie Akira O´Connor, 2006). Obraz z obou očí ale navíc mozek dává dohromady ještě dříve, než dojde k tomu, že si jej uvědomíme.
Druhá teorie zase pracovala s možností, že signály přicházející do mozku dostanou z nějakého důvodu špatný „časový popisek“, mozek si pak daný vjem špatně přiřadí na časovou osu a vznikne déjà vu. I tato teorie však byla podrobena kritice a není považována za odpovídající realitě (viz článek Jak vzniká déjà vu v časopise Psychologie 6/11).
Brněnští vědci na stopě
Poměrně významný příspěvek ke studiu fenoménu déjà vu přinesl výzkum vědců z lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ti vycházeli z toho, že déjà vu popisují velmi často pacienti s epilepsií spánkového laloku. Když vědci studovali jejich mozek, dokázali propojit vznik déjà vu se stavem podráždění hipokampu, což je část mozku, v níž dochází ke „kopírování“ vzpomínek z krátkodobé paměti do paměti dlouhodobé.
Problém však je, že u lidí, kteří epilepsií spánkového laloku netrpí, dochází k déjà vu jen extrémně vzácně a přímé měření proto nepřichází v úvahu. Brněnští vědci proto alespoň provedli statistickou studii a zjistili, že lidé, kteří měli během života s déjà vu zkušenost, mají obecně menší hipokampus než ti, kteří tvrdí, že déjà vu nikdy neprožili. Zdá se tedy, že menší hipokampus je citlivější na vnější podráždění, které vede k déjà vu. Co ale zatím nevíme je to, co přesně je spouštěčem tohoto zážitku. Může jít například o stres nebo třeba probíhající zánět. Tímto směrem ale zatím příliš důkazů nemáme a bude třeba dalšího výzkumu.
Zdroje informací: https://www.em.muni.cz/veda-a-vyzkum/3025-tajemstvi-deja-vu-je-prolomeno
