Článek
Závod o dobytí severního pólu
Většina lidí si dobytí severního pólu správně spojuje s prvním člověkem, který na něm stanul, tedy s Robertem Pearym. Další si zase s úsměvem vzpomenou na fiktivní expedici Karla Němce z cimrmanovské hry Dobytí severního pólu. Závod o dobytí severního pólu ale probíhal dlouho předtím, než se Pearymu podařilo jej v roce 1909 dosáhnout.
Jedním z těch, kteří se tohoto závodu rozhodli zúčastnit, byl i švédský inženýr Salomon August Andrée. Šlo o typické „dítě své doby“. Andrée hluboce věřil v sílu vědu, v techniku a sílu lidského ducha. Přišel s originální myšlenkou, že severní pól lze dosáhnout vzdušnou cestou, konkrétně balónem. Jeho plán byl založen na studiu vzdušného proudění, které mělo jeho balónu umožnit dostat se z Norska přes severní pól až do Kanady nebo do Ruska.
Nešlo přitom o žádnou „hurá akci“. Andrée měl zkušenosti s meteorologií i s balonovým létáním. Jeho projekt proto získal podporu švédské Královské akademie věd i významného polárníka Adolfa Nordenskjölda. Hlavními sponzory se pak stali král Oskar II. a bohatý průmyslník Alfred Nobel. Mnozí jiní naopak projekt kritizovali jako nerealistický.
Augusto Andrée a jeho balón.
Expedice startuje
Balón Örnen byl vyroben ve Francii z lakovaného hedvábí a naplněn asi pěti tisíci krychlovými metry vodíku. Posádka s sebou vezla zásoby na několik měsíců, přístroje pro měření teploty, magnetického pole i atmosférických jevů, fotoaparát a samozřejmě švédskou vlajku. Posádka byla tříčlenná. Salomon August Andrée měl doprovod v podobě docenta fyziky a fotografa Nilse Strindberga a stavebního inženýra Knuta Fraenkela.
Problémem od začátku byla nedokonalá řiditelnost balónu. Andrée sice plánoval využít systém vlečných lan, který měl balon zpomalit a umožnit mu „kormidlovat“ směrem podle větru, ale už při zkušebních letech bylo zřejmé, že systém nefunguje. Přesto 11. července 1897 Andrée rozhodl o startu. V okamžiku vzletu panovalo bezvětří a balón se zvedal pomalu, táhnoucí lana se brzy namočila v mořské vodě a odpadla. Posádka ztratila možnost jakékoli kontroly nad směrem letu. Örnen tak byl zcela vydán napospas větru.
Zpočátku se balón pohyboval severovýchodním směrem, rychlostí kolem 10 km/h. Posádka shazovala závaží a pokoušela se zapisovat polohu. Po pouhých dvou dnech se začal balón pokrývat ledem, vodík unikal a let se stal neudržitelným. To se veřejnost dozvěděla od poštovních holubů vyslaných z balonů.
Tragický konec
Cesta balonu ale dne 14. července, tedy pouhé tři dny po startu, skončila. Örnen dosedl na ledovou kru v oblasti 82° severní šířky, tedy stovky kilometrů od cíle. Z trojice odvážlivců se rázem stali trosečníci na jednom z nejnehostinnějších míst planety. Přesto se nevzdali: Andrée, Frænkel a Strindberg s sebou měli saně, člun a zásoby, s nimiž se pokusili doputovat k pevnině.
Jak to víme? Zápisky a fotografie, které po sobě zanechali, dokazují obdivuhodnou vytrvalost i disciplínu. Trosečníci si vedli přesné záznamy o teplotě, poloze i dalších technických detailech, jako by šlo stále o vědeckou expedici, ne o boj o život. Po několika týdnech pochodu po ledu ledem dorazili k malému ostrovu Kvitøya, kde si postavili improvizovaný stan z plátna balónu.
Svět se to ale dozvěděl až v roce 1930. Po třiatřiceti letech narazila norská expedice na ostrově Kvitøya na zbytky tábora. Našla zde deníky, fotoaparáty i těla všech tří členů posádky, která zůstala zachovaná mrazem. Ze všech záznamů a stop byli historici schopni zrekonstruovat, že trosečníci se museli začátkem září dlouhodobě utábořit kvůli zhoršujícímu se počasí. Vytvořili si iglú, lovili medvědy a tuleně. Poslední záznam v deníku měl datum 8. října. Přesnou příčinu smrti tří trosečníků neznáme…
