Článek
Sen Benita Mussoliniho
Ve 30. letech minulého století se svět nacházel v sevření velké hospodářské krize a lidé mnoho důvodu k radosti neměli. V Evropě se navíc začala opět stahovat temná mračna. V Německu se k moci dral Adolf Hitler a Itálii ovládal fašistický diktátor Benito Mussolini. Právě on byl velkým fotbalovým příznivcem, především si ale jako jeden z prvních uvědomil i potenciální význam fotbalu pro politiku a propagandu.
O pořádání světového šampionátu právě v Itálii proto velmi stál a neváhal uplácet funkcionáře FIFA. Pokud tedy máte pocit, že úplatkářské aféry při volbě pořadatelské země jsou záležitostí moderní doby, můžeme vás uklidnit, bylo to tak „odjakživa“. Mistrovství bylo každopádně Římu přiděleno a celou Itálii zaplavily propagační plakáty. Zbývalo jen jediné, Itálie musela vyhrát. V této souvislosti není bez zajímavosti, že mistrovství světa 1934 bylo paradoxně jediným, na které se musela kvalifikovat i hostitelská země. To ale Itálie zvládla bez větších problémů.
Mistrovství světa na druhé koleji
Italové dělali pro vítězství v turnaji od samého počátku opravdu všechno. Mussolini dokonce zařídil zrychlenou naturalizaci dvou Argentinců, kteří posílili domácí mužstvo. V kontrastu s tím je však třeba říct, že v Británii mistrovství světa žádný velký zájem nebudilo. Anglie a Skotsko dokonce odmítli startovat s tím, že mají doma na ostrovech příliš nabitý program. Nepřijalo také mužstvo Uruguaye, tedy obhájci trofeje a vůbec první mistři světa z roku 1930. Těm zase vadilo, že když bylo mistrovství světa u nich, řada evropských zemí jej ignorovala. Toto byla jejich pomsta.
Benito Mussolini pochopil potenciální sílu a význam fotbalu pro propagandu.
Fotbal jako italský vynález
O tom, že fotbal vznikl v Anglii nepochybuje asi nikdo. A přesto si Benito Mussolini v souvislosti s mistrovstvím světa vymyslel teorii, podle které fotbal ve skutečnosti vznikl v Itálii ze hry Calcio Fiorentino, což byla tradiční, avšak velmi brutální hra praktikovaná historicky ve Florencii.
Mussolini rozhodně nenechal nic náhodě. Byly postaveny nové stadiony, samozřejmě ve stylu typické monumentální architektury spojené s obdobím italského fašismu. Doslova divadelním představením potom bylo, když si sám Mussolini „kupoval“ u pokladny svoji vstupenku. Sice následně usedl do čestné lože, dal si ale záležet, aby bylo vidět, jak stál frontu na svoji vstupenku. Šampionát byl také prvním, který byl masově přenášen prostřednictvím rádia. Lidé se scházeli na veřejných místech a společně poslouchali přenosy z utkání.
Fair-play se nekoná
Už od samého počátku bylo zřejmé, že férovou hru od Itálie nelze očekávat. Rozhodčí šli domácímu týmu vyloženě naproti. Fauly se přehlížely, a to i takové, po nichž zůstali hráči ležet zranění na zemi. Pískalo se samozřejmě ve prospěch Itálie, ale objevily se i takové názory, že italský rozhodčí ovlivnil semifinále mezi Československem a Německem ve prospěch našeho týmu. Důvodem měl být italský pocit, že Československo bude ve finále snadnějším soupeřem.
Slavné finále se v Římě konalo 10. června. Před návštěvou čítající 55 000 diváků. Vedení se nejprve ujali Čechoslováci a až několik minut před koncem poslali Italové zápas do prodloužení. V něm rozhodl o vítězství Italů Schiavo. Tento gól také doprovázejí kontroverze. Existuje názor, že František Plánička pustil gól schválně, neboť se dozvěděl, že Mussolini hrozil italským hráčům popravou v případě, že finále nevyhrají. Pravděpodobně už se nikdy s jistotou nedozvíme, jestli to tak doopravdy bylo.
Odkaz italského mistrovství
Benito Mussolini tedy nakonec dostal to, co chtěl. Zprávy o nepokrytém nadržováním domácím, ale dorazily i do Československa, a lidé u nás proto hráče vítali jako skutečné vítěze. Mistrovství světa 1934 tak pro nás zůstává jedním ze dvou šampionátů v nichž jsme se probojovali až do finále.Současně šlo ale stejně jako v případě olympijských her v Berlíně o dva roky později o propagandu zvrácené diktatury. Šampionát jako celek byl zmanipulovaný a neférový. Sloužil navíc především pro zviditelnění Mussoliniho a jeho režimu. Z tohoto pohledu šlo proto spíš o turnaj, na který by bylo nejlepší zapomenout. To, jak se československý tým za těchto podmínek rval za svoji zemi, však rozhodně zaslouží uznání.
