Článek
Osudové zranění
Psal se 24. červen roku 1915. Na východní frontě první světové války, konkrétně v Haliči, se probudili i rakousko-uherští vojáci z jednoho maďarského pluku. Pro řadu z nich to bylo poslední probuzení v životě. Toto konstatování není ve válce bohužel nic neobvyklého, maďarský útok na ruské pozice si zkrátka vyžádal nemálo obětí. Jeden voják to ale měl úplně jinak než ostatní.
Paul Kern, velitel roty, byl zasažen do hlavy takovým způsobem, že mu kulka prorazila lebku v oblasti pravého spánku, projela částí mozku a vyšla ven. Mladý voják si podstatu svého zranění vůbec neuvědomoval a onu osudnou kulku stačil dokonce sebrat a vložil si ji do kapsy. Teprve poté upadl do bezvědomí. Kern však přežil, první ošetření dostal v armádní nemocnici ve Lvově a následně byl odeslán domů do Budapešti. Trvalo to několik dní, než si on sám stejně jako jeho lékaři uvědomili, že je s ním něco v nepořádku. Paul Kern totiž nemohl usnout.
Doživotní nespavost
Ubíhaly dny i týdny a spánek stále nepřicházel. A co víc, Paul Kern neměl kromě občasných bolestí hlavy žádné problémy. Podle tehdejšího stavu poznání bylo něco takového nemožné. A to samé platí i dnes. Skutečně dlouhodobá absence spánku dříve či později vždy vede k úmrtí. U Kerna se ale nic takového nestalo, a dokonce neprojevoval žádné příznaky vyčerpání. Nepostihovaly ho dokonce ani výpadky paměti a neprojevila se u něj náladovost.
Ve své době navštívil Paul Kern snad všechny věhlasné neurologické ordinace v Evropě i ve Spojených Státech. Jeho příběh zaujal i novináře a s jejich pomocí se o něm dozvěděl celý západní svět.
Po určitém čase pak Paul Kern pokrčil rameny a svůj unikátní stav prostě přijal. Jeho běžný den vypadal tak, že v devět hodin ráno nastoupil jako všichni ostatní do práce. V jeho případě šlo o kancelářské místo v pojišťovně. Po skončení pracovní doby si většinou četl. Večer potom vyrazil do víru velkoměsta, bavil se v kabaretech a dalších podnicích. Domů dorazil až ráno, ale na rozdíl od kohokoliv jiného mu stačilo se pouze převléci, nasnídat a mohl opět vyrazit do práce. Jediný odpočinek, který Paul Kern potřeboval, souvisel s jeho očima. Pokud je alespoň na hodinu denně nezavřel, rozbolela ho hlava.
Tímto způsobem fungoval Paul Kern až do své smrti v roce 1955. V té době mu bylo 71 let a od jeho zranění uplynulo více než 40 let. Za celou tu dobu nikdy neusnul.
Vysvětlení stále chybí
V době, kdy Paul Kern objížděl neurologické ordinace, mluvili lékaři o dvou možných vysvětleních. Buď podle nich kulka poškodila část mozku přímo zodpovědnou za spánek a tím mu jej zcela znemožnila, anebo Kern ve skutečnosti upadal často do mikrospánku, který on sám ani nikdo jiný nebyl schopen rozpoznat.
Dnešní medicína je na tom při vysvětlování tohoto případu úplně stejně. V historii se nikdy předtím ani potom žádný podobný případ neobjevil. Ani dnešní lékaři proto Kernův stav vysvětlit neumí a musí si vystačit s obecnou a velmi mlhavou představou o poškození nějaké významné části mozku. Je třeba si samozřejmě uvědomit, že dnešní věda může pracovat jen s historickými záznamy. Kerna už nikdo vyšetřit nemůže a v době, kdy to možné bylo, zase chyběly dnešní přístroje i moderní postupy. Vzhledem k tomu, jak mnoho informací o případu máme, včetně skutečných lékařských záznamů, nemůžeme ale nad případem mávnout rukou s tím, že se jedná o výmysl. Více než sto let staré informace mohou sice svádět k tomu, abychom je označili za nedůvěryhodné, v tomto případě to ale opravdu není na místě.
Případ Paula Kerna je proto především dokladem o tom, že lidský mozek je pro nás stále v mnoha ohledech velkou neznámou a jedná se o orgán ještě fantastičtější, než jsme si kdy představovali.
