Článek
Mumie starého Egypta
Pyramidy, zlaté masky faraonů a tajuplné rituály spojené s posmrtným životem: to je středobod našich představ o starověké civilizaci Egypta. Právě proces mumifikace, tedy balzamování těla, byl ale dlouho zahalen tajemstvím.
Tento složitý proces měl za cíl uchovat lidské tělo pro věčnost, aby v něm duše mohla žít i po smrti. Ale ačkoliv archeologové v průběhu let popsali tisíce mumií, s jistotou nebyli schopni říct, jak je Egypťané vlastně vytvářeli.
Zdá se totiž, že se svým uměním příliš nechlubili. Několik málo pramenů sice existuje, především jde o spis řeckého historika Hérodota, určité detaily jsme prostě neznali. A co se naší interpretace starých spisů týká, ta mohla být také špatná či nepřesná. Bylo jasné, že pokud chceme proces balzamování starých Egypťanů opravdu pochopit, budeme to muset zkusit sami. Ne na zvířatech, ale na lidském těle, aby šlo opravdu o odpovídající experiment.
V roce 1994 se proto egyptolog Bob Brier a anatom Ron Wade rozhodli pro šokující, ale vědecky naprosto logický krok, když vytvořili první autentickou lidskou mumii na egyptský způsob po více než třech tisíciletích.
Jedna z nejznámějších mumií světa, faraon 19. dynastie Ramesses II.
Jak vyrobit mumii
Bob Brier a Ron Wade na Marylandské univerzitě zopakovali tisíce let starý postup na těle muže, který zemřel na selhání srdce a své tělo legálně daroval vědě. Vědci samozřejmě odmítli použít moderní ocelové skalpely či chemické konzervanty a raději si nechali vyrobit přesné repliky starověkých bronzových nástrojů a z Egypta dovezli stovky kilogramů autentického natronu. To je zásadní materiál, bez kterého by mumifikace nemohla proběhnout. V podstatě jde o přírodní solný minerál, který má extrémně silné hygroskopické vlastnosti. Znamená to, že dokáže ze svého okolí velmi efektivně pohlcovat vlhkost a tím ničit bakterie způsobující rozklad tkání. Právě proto byl pro starověké Egypťany naprosto klíčovou surovinou při mumifikaci. V Egyptě se nachází hned na několika místech, především v údolí Wádí an-Natrún. Ale zpátky do Marylandu.
Během experimentu narazili vědci na praktické detaily, které starověcí autoři ve svých spisech opomněli zmínit. Zjistili například, že vytáhnout mozek nosem pomocí háku vyžaduje specifický grif, kdy je nutné mozek nejprve hákem rozšlehat na tekutinu, která pak z lebky sama vyteče. To byl nutný první krok. Následně provedli chirurgický řez na levém boku, kterým vyjmuli játra, plíce, žaludek a střeva. Tyto orgány se po ošetření ukládaly samostatně do posvátných nádob zvaných kanopy. Srdce však v těle záměrně ponechávali, neboť Egypťané věřili, že je sídlem mysli, emocí a lidské osobnosti, kterou bude muset zemřelý obhájit u posmrtného soudu.
Po vyjmutí orgánů nastala nejdůležitější fáze celého procesu, kterou byla dehydratace. Klíčem k úspěchu mumií totiž bylo absolutní zbavení těla vlhkosti. Na zhruba čtyřicet dní bylo kompletně zasypáno natronem. Ten z tělesných tkání agresivně vytáhl veškerou vodu a spolehlivě zastavil jakýkoliv rozklad. Teprve po dokonalém vysušení bylo ztmavlé a zmenšené tělo omyto vodou z Nilu, pomazáno vzácnými oleji a tekutou pryskyřicí. V poslední fázi balzamovači tělo složitě ovinuli stovkami metrů jemných lněných obinadel, mezi které vkládali ochranné amulety.
Podstatné je, že experiment skutečně vytvořil mumii, která ve všech ohledech odpovídala těm egyptským. Nyní už tedy víme, jak to Egypťané dělali. Pokus ale zvedl i vlnu kritiky. Podle některých by ani dobrovolné odevzdání těla vědě nemělo vést k takovému zacházení s ní. Na to měli výzkumníci jasnou odpověď: „S nebožtíkem jsme zacházeli s maximální úctou. A navíc, za 50 let bude vypadat rozhodně lépe, než my…“
