Mexická revoluce 2: Nový režim, nová válka

Zde mu byla svěřena (de facto) funkce ministra války a brzy dosáhl prvních vítězství, podařilo se mu vytlačit federální jednotky z několika měst.

Sonorská vláda se spojila s dalšími rebely, z nichž nejvýznamnějším byl guvernér státu Coahuila, Venustiano Carranza. Právě on byl autorem Plánu z Guadalupe, kterým vyhlásil neuznání Huertova režimu a sám se prohlásil za primer jefe, tedy hlavního velitele tzv. ústavní armády (Ejército Constitucionalista).

V září 1913 jmenoval Carranza Obregóna vrchním velitelem na severozápadě země. Už v listopadu se Obregónovi podařilo dobýt město Culiacán, čímž si zajistil kontrolu nad celým severozápadním Mexikem.

Další fáze války byla řízena podle plánu generála Felipe Ángelesa, mimochodem podle mého názoru jedné z nejzajímavějších postav revoluce (hned po Obregónovi). Ángeles byl blízkým spolupracovníkem Pancha Villy, ale ze strany Obregóna a jeho sonorské kliky byl vnímán s velkou nedůvěrou. Nakonec byl pod tlakem sesazen na nižší pozici. Jeho vojenský plán společného postupu však fungoval.

Konstitucionalistická armáda postupovala směrem na jih ze tří směrů, podél hlavních železničních tratí. Její velitelé sbírali vítězství za vítězstvím. Během této kampaně si Pancho Villa vybudoval svou pověst „férového bandity“ a vojenského génia. Dosáhl také svého nejslavnějšího vítězství.

Federální armádě se v této fázi příliš nedařilo a na všech frontách se postupně hroutila. V červnu 1914 Villa porazil její největší, dvanáctitisícovou sílu v bitvě u Zatacetas. Šlo o nejkrvavější bitvu celé revoluce. Téměř všichni vojáci federální armády byli zabiti (odhadem 7000), raněni nebo zajati (dalších cca 5000).

V červenci pak federální armáda, již v rozkladu, utrpěla další porážku od Obregóna ve státě Jalisco , čož byl poslední větší střet této fáze revoluce.

Ještě než se federální síly úplně rozpadly a Huerta se vydal do exilu, se začaly na straně vítězů projevovat stále silnější rozpory a politikaření…

Krátká rovnováha

Už během postupu na jih začal Carranza taktizovat ohledně svého postavení na poválečné politické scéně. Věděl, že loajalita jeho generálů a celková vojenská aliance proti Huertovi není stabilní. Zároveň byl paradoxně jako vůdce asi nejkonzervativnějším z odpůrců Huertovy kontrarevoluce. Obzvlášť neměl rád Pancha Villu, který mu přišel politicky příliš radikální.

Během postupu Carranza záměrně nařídil Villovi, aby nepostupoval přímo na Mexico City, a vyhrožoval mu přerušením dodávek uhlí, což byla v podstatě jeho jediná reálná „páka“. Ačkoliv Villa dosáhl největšího vítězství revoluce, šlo o výhru dosaženou v přímém rozporu s Carranzovými rozkazy. Výsledkem bylo, že Villa přišel o uhlí a prvním konstitucionalistou, který vstoupil do Mexico City, se tak stal 16. srpna Álvaro Obregón se svou armádou. Carranza dorazil o čtyři dny později.

Obregón během své správy hlavního města začal trestat kolaboranty s Huertovým režimem, především katolickou církev, které uložil „pokutu“ půl milionu pesos. Zároveň zavedl řadu specifických daní pro bohaté, a v případě některých cizinců dokonce zašel tak daleko, že nechal nemexické podnikatele zametat ulice města. Jeho hlavním cílem po porážce Huerty však bylo udržet se rozpadající politickou koalici pohromadě.

Villisté a Carranzisté měli už od července 1914 domluveno, že po vítězství se sejde 150 generálů, kteří budou jednat o budoucnosti Mexika. Obregón a Villa se dvakrát setkali v srpnu a září 1914. A právě zde podle mého názoru přichází nejkontroverznější moment Obregónovy kariéry: i když se s Villou shodl na většině politického programu i na budoucí spolupráci, nakonec se rozhodl zůstat na straně Carranzy poté, co se konvence generálů, která měla připravit návrh nové ústavy fakticky rozpadla.

Během konvence se Obregón snažil zprostředkovat kompromis mezi Carranzisty a Villisty. Jeho snaha byla zpočátku úspěšná. Villisté, s podporou Zapatistů, kteří se ke konvenci připojili v jejím průběhu, nakonec získali převahu a prosadili návrh, který Carranza odmítl akceptovat. Koncem listopadu 1914 pak oznámil, že autoritu konvence neuznává. Obregón, donucen vybrat si stranu, konvenci nakonec také opustil a přidal se ke Carranzovi.

Obregón byl opět pověřen vedením armády na Carranzově straně. Důležité je, že se mu v únoru 1915 podařilo uzavřít spolupráci s Casa del Obrero Mundial („Dům světových pracovníků“), odborovým svazem, který kromě několika „rudých brigád“ poskytl i určitou míru legitimity mezi městským proletariátem.

Obregón porazil Villu v první větší bitvě roku 1915 u Puebly. Klíčovým střetem však byla bitva u Celaye, největší bitva v latinskoamerické historii až do války o Falklandy. Ve skutečnosti šlo o čtyři samostatné střety, během nichž Obregón uplatnil poznatky získané studiem evropských změn ve vedení války. (v tuto dobu už naplno zuřila první světová válka) Při obraně města Celaya nasadil kulomety a moderní dělostřelectvo. Villa se stále držel klasické taktiky masivního přímého útoku jízdou, která mu přinesla vítězství například u Zacatecasu. Proti moderním zbraním však byla tato strategie neúčinná a Villa prohrál všechny části bitvy.

Během posledního střetu v květnu 1915, který Obregón vyhrál, se Villistům podařilo alespoň jedno: při jednom výbuchu dělostřelectva přišel Obregón o ruku. Výbuch ho málem zabil a podle pozdějších zpráv se pokusil o sebevraždu, ale zbraň, kterou měl, byla kvůli chybě asistenta nenabitá. V jedné verzi příběhu se údajně osobně připojil k těm, kdo hledali jeho useknutou ruku. (k tomu bych však byl skeptický)

Porážkou Villa přišel o své postavení a ačkoliv zůstal na svobodě, z hlavní „show“ v Mexico City byl definitivně mimo hru.

Po Villově porážce byl Obregón jmenován ministrem války v Carranzově „přechodném režimu“. Během tohoto období se jejich vztahy postupně zhoršovaly, i když to navenek nedávali znát. Obregón však čím dál víc jednal samostatně a budoval si vlastní mocenskou základnu, tedy dělal si ty správné přátele a sliboval jim ty správné věci, a to jak mezi politiky, tak v různých zájmových skupinách (odbory, agrárníci atd.).

V této fázi také provedl některé důležité reformy armády a přidružených oblastí, například znárodnil výrobu munice, založil první leteckou akademii a také školy pro vojenskou medicínu i vojenskou univerzitu. Vše se neslo ve snaze profesionalizovat a modernizovat mexickou armádu.

Toto je Druhá část čtyř dílné serie, budu rád když sérii budete nadále číst.

Zdroje:

Buchenau, Jürgen. The Last Caudillo: Alvaro Obregón and the Mexican Revolution. Wiley-Blackwell, 2011.

Russell, Philip L. The History of Mexico From Pre-Conquest to Present. New York: Routledge, 2010

Hart, John Mason. Revolutionary Mexico: The Coming and Process of the Mexican Revolution. Berkeley: University of California Press, 1997.

Womack Jr, John. Zapata and the Mexican Revolution. USA: Vintage Books, 1968.