Mexická revoluce: Prezidentství a odkaz revoluce

Ovšem z pohledu člověka žijícího v Mexiku v roce 1920 to rozhodně nemusela být jistota. A i přes celospolečenské vyčerpání a vítězství Obregóna ve volbách nebylo jisté, že nový režim udrží Mexiko pohromadě.

Obregónovo prezidentství bylo obdobím budování nového státu a nových institucí. Jeho výsledky byly různé a jak už bylo řečeno dříve, Obregón byl „radikálně pragmatický“. Splnil své sliby odborářům, vytvořil ministerstvo práce a zvolil přátelského ministra průmyslu. Zároveň však například vymáhání článku 123, který měl zajistit základní požadavky odborů (osmihodinový pracovní den, právo na stávku, ochranu před náhlým vyhozením z práce bez kompenzace apod.), probíhalo sporadicky, rozhodně si ne všichni mexičtí zaměstnanci užívali všech práv, která měli na papíře.

Podobně na tom byl i problém redistribuce půdy. Obregón byl sám velkofarmář a podle některých zdrojů souhlasil se svými předchůdci Carranzou a Maderem, že velká pozemková reforma by zničila ekonomiku. Zároveň si ale uvědomoval, že šlo o něco, co chtěla masivní část populace, a tak alespoň nestál tolik v cestě. Během jeho prezidentství bylo rozděleno přes 900 000 hektarů půdy. Reforma byla rozhodně větší než za Carranzy, ovšem za radikální ji pravděpodobně označit nelze.

Obregón měl jako jednu z priorit udobření se Spojenými státy (mnoho amerických firem z revoluce radost nemělo, jelikož dělaly byznys s porfiriánským režimem; zároveň, ačkoliv jsem to nezmínil je důležité, že Pancho Villa v jednu chvíli vpadl se svými vojáky na americké území a vyprovokoval americkou armádu k výpadu do Mexika). To se Obregónovi podařilo, ovšem ne bez kontroverzí. USA uznaly nový mexický režim a Obregón dokonce uhájil článek 27 ústavy, který říkal, že veškeré přírodní bohatství patří národu. V tomto mu možná také pomohlo rozhodnutí mexického nejvyššího soudu, který firmě Texas Oil přiznal, že článek 27 nelze aplikovat retroaktivně. Další ústupek Američanům bylo uznání porfiriánského státního dluhu a závazek k jeho splacení. A poslední, a pro jeho tehdejší podporovatele a přátele nejkontroverznější, bylo to, že se zavázal nevyvlastnit cizí ropné společnosti.

Důležitým a posledním velkým tématem Obregónova prezidentství, a celého závěru revoluce, je vztah státu a ostatních „revolučních“ institucí ke katolické církvi. I zde se Obregón pokoušel o „střední“ cestu. Katolická církev, a hlavně její vyšší představitelé nebyli velkými fanoušky revoluce jako takové. Nová ústava navíc obsahovala dva články, které byly přímo antiklerikální — článek 3 zakazoval náboženskou výuku na školách a článek 130 přímo zakazoval kněžím a ministrantům všech církví působit ve veřejných pozicích, podílet se na politických kampaních a dědit od jiných než pokrevních příbuzných.

Obregón byl podle všeho přesvědčený antiklerikál, ovšem i zde převládl pragmatismus a během jeho prezidentství se tyto články nevymáhaly příliš důsledně. I tak se ale během jeho vlády dal do pohybu konflikt, který ho měl nakonec stát život.

Ještě za jeho prezidentství, v roce 1923, došlo k incidentu, kdy mexická vláda vyhostila reprezentanta Svatého stolce, protože pořádal veřejnou mši venku. Náboženské události mimo kostel byly nelegální a vláda ho proto nechala deportovat. Konflikt se však naplno rozhořel až s nástupem Plutarca Eliase Callese, Obregónova nástupce.

Obregón si Callese sám vybral ze svého vnitřního kruhu. Jejich vztah mi osobně přijde do určité míry zvláštní, byli evidentně velmi dobří přátelé a dlouhodobě spolupracovali, přestože si ideologicky byli vzdálenější než Obregón s některými jinými kolegy. Calles byl přesvědčený socialista (což se o Obregónovi navzdory různým komentářům pravděpodobně říct nedá) a radikální antiklerikál. Jeho výběr stál Obregóna mnoho i politicky. V roce 1923 se v reakci na Obregónovu podporu Callese rozhodlo několik dalších aktérů v čele s ministrem financí Adolfem de la Huertou pokusit o staré dobré povstání.

K povstání se připojila zhruba polovina armády a rebelové se začali koncentrovat ve státech Veracruz a Jalisco. Režim i tuto snahu o převrat ustál a během února 1924 v několika bitvách rozdrtil jednotky rebelů. Obregón pak nechal vůdce povstání, mezi nimiž bylo i mnoho jeho bývalých „bratrů ve zbrani“ z dob revoluce, pochytat a popravit, ačkoliv sám de la Huerta uprchl a později se do Mexika vrátil.

Po Callesově zvolení se Obregón vrátil do Sonory na svou farmu. Během této doby se naplno ponořil do role jakéhosi místního „hodného“ byznysmena. Pomohl rozjet agrární ekonomiku regionu a zavést moderní zavlažování. Zároveň rozšiřoval svůj byznys. Byl zapojen do produkce rýže, továrny na balení mořských plodů, továrny na mýdlo, pěstování rajčat, půjčovny aut i továrny na jutu. I během této doby však zůstával v kontaktu s prezidentem Callesem, kterého často navštěvoval. Odpůrci tak začali kritizovat, že Obregón stále tahá za nitky a Calles je pouze loutkou. Přestože se nedá říct, že by Calles byl Obregónovou loutkou, je pochopitelné, proč si to někteří mysleli, Obregón si Callese sám vybral a ten do značné míry pokračoval v jeho programu.

V roce 1926 prošla kongresem reforma, která zrušila limit pouze na jedno znovuzvolení což Obregónovi otevřelo cestu k dalšímu mandátu v roce 1928.

I během Callesovy vlády docházelo k různým povstáním, například povstání původního kmene Yaqui, které Obregón pomohl potlačit v roce 1926. (Což je jakousi temnou ironií osudu, jelikož jeho první vítězství během revoluce bylo právě v čele vojáků tohoto kmene, kteří tehdy bojovali za redistribuci půdy. Teď je jejich bývalý velitel potlačil, přestože se jejich požadavky nezměnily.)

Hlavní rebelií, která však propukla, byla tzv. Cristerská válka, přímá reakce na Callesovo radikální vymáhání antiklerikálních zákonů. Calles byl vyhraněně proticírkevní, a tak nejen že vymáhal dosavadní články ústavy, ale navíc prosadil reformu trestního zákoníku, která jim dala institucionální rámec. Například nošení kněžského hábitu na veřejnosti mohlo být pokutováno 500 pesos, a pokud kněz kritizoval vládu, mohl jít až na pět let do vězení. V Chihuahue pak provinční vláda vydala zákon, který nařídil, že ve státě může sloužit jen jeden jediný kněz. I tento zákon Calles s radostí vymáhal, nechal vyvlastnit církevní majetek, vyhostit cizí duchovní a zavřít náboženské školy, kláštery a další instituce.

Tlak se ovšem neobešel bez odezvy. Někteří katolíci zvolili nenásilné formy odporu, například ekonomický bojkot vlády. Jinde však začalo docházet k násilí. Třetího srpna 1926, pouhé čtyři dny po začátku platnosti Callesových zákonů, se asi 400 ozbrojených katolíků zabarikádovalo v kostele Naší Paní z Guadalupe. Došlo k přestřelce s vládními vojáky, během níž padlo 18 lidí a dalších 40 bylo zraněno. Tento konflikt eskaloval v rozsáhlou guerillovou válku, v níž se obě strany dopouštěly zvěrstev, jak vůči sobě navzájem, tak vůči obyčejným lidem, kteří se jen snažili přežít.

Nakonec se s pomocí americké administrativy a katolických organizací podařilo dojednat křehký kompromis. Ten ovšem často nebyl plně dodržován. Brutální incidenty, ať už antikatolického, nebo antistátního násilí, se v menší míře odehrávaly ještě po celé desetiletí. Například mezi lety 1925 a 1939 bylo v odlehlých oblastech Mexika zabito asi 300 učitelů státních škol, a to i poté, co byly Callesovy zákony zrušeny v roce 1934.

Konflikt měl ale tvrdý dopad i na samotnou církev. Na začátku 20. let sloužilo v Mexiku kolem 4500 kněží. V roce 1934 jich bylo registrovaných pouze 334. V 17 mexických státech nebyl v té době registrován ani jediný. Tato éra však už patří do další kapitoly mexických dějin. Pojďme tedy uzavřít tu naši.

Jak už jsem zmínil, po zrušení limitů na znovuzvolení mohl Obregón znovu kandidovat, a také tak v roce 1928 učinil. Reakce veřejnosti nebyla vždy příznivá a Obregón si vysloužil kritiku i od svých starých spojenců. Někteří dokonce volali po dalším povstání. Generál Arnulfo R. Gómez plánoval převrat, ale všechny tyto pokusy byly potlačeny a jejich organizátoři zabiti.

Obregónovi tedy nic nebránilo převzít znovu prezidentský úřad poté, co volby vyhrál. Radost mu však vydržela jen chvíli.

V červenci 1928 (v době, kdy vydávám tento článek tedy přesně před 97 lety) se Obregón vracel do Mexico City a účastnil se slavnostního oběda na hranici města, dnes se na tomto místě nachází Parque de la Bombilla. Obklopen přáteli, poradci a politickými spojenci byl jistě ve velmi dobré náladě, když k němu přistoupil mladý muž se „skicákem“, který předstíral, že maluje účastníky oslavy. Nikdo mu nevěnoval zvláštní pozornost a muž se tak bez problémů dostal až k prezidentovi. Když byl dostatečně blízko, vytáhl pistoli a vystřelil. Obregóna zasáhlo pět kulek přímo do hlavy.

Álvaro Obregón, po tom všem, skončil stejně jako téměř všichni hlavní revolucionáři: s několika kulkami v hlavě.

Vrahem byl katolický radikál, který byl relativně rychle popraven. Ačkoliv samotná vražda zkomplikovala jednání o míru s povstalci, její největší přímý dopad byl trochu jiný.

Obregónova vražda nepřímo přispěla ke vzniku strany, která formovala budoucnost Mexika po většinu 20. století. Po jeho smrti musely mexické elity vyřešit zásadní otázku: Kdo bude teď prezidentem? Bude to znovu Calles? Nebo někdo z Obregónových ministrů? Calles nakonec pronesl projev, který měl za cíl uklidnit veřejnost i spekulace.

Byl zvolen prozatímní prezident, který měl vládnout do dalších voleb. Ty nakonec vyhrál Pascual Ortiz Rubio. Co je však ještě důležitější. Calles a další začali řešit, jak stabilizovat politický systém v zemi, kde je tak silný odpor k opakovanému zvolení. Založili stranu Partido Nacional Revolucionario (PNR).

Tato strana se postupně přetavila v PRI (Partido Revolucionario Institucional), která se stala v Mexiku fakticky státostranou až do konce 20. století. Kritika některých historiků, že PRI vlastně jen obnovila porfiriánský systém a nahradila stranickou příslušnost loajalitou k autoritářskému režimu, je proto minimálně na zvážení. Strana však dokázala stabilizovat politický systém až do roku 2000. Calles se podílel na vládě až do roku 1936, kdy musel po sporu elit dočasně odejít do exilu (na konci života se však vrátil).

Chtěl bych poděkovat tomu jednomu člověku, co si opravdu přečte celou sérii. Chtěl jsem těmito texty přiblížit historickou epochu, která je pro mě nesmírně zajímavá. Snažil jsem se ukázat několik aspektů, které mě fascinují, ať už začátek s Maderem a jeho smutný konec, nekonečný cyklus povstání, politikaření a zrady mezi spojenci, až po konečnou stabilizaci režimu poté, co si revoluce vzala i své poslední děti.

Doufám, že vás text bavil a že vám třeba představil i nějaká nová, zajímavá fakta. Ještě jednou děkuji.

Zdroje:

Buchenau, Jürgen. The Last Caudillo: Alvaro Obregón and the Mexican Revolution. Wiley-Blackwell, 2011.

Russell, Philip L. The History of Mexico From Pre-Conquest to Present. New York: Routledge, 2010

Hart, John Mason. Revolutionary Mexico: The Coming and Process of the Mexican Revolution. Berkeley: University of California Press, 1997.