Článek
První politický spor se ovšem objevil už ve druhé polovině roku 1916, kdy Carranza svolal ústavodárné shromáždění, které mělo upravit mexickou ústavu vycházející z liberálního základu ústavy z roku 1857.
Hlavním bodem sporu byla otázka pozemkové reformy, která přivedla do revoluce velké množství rolníků. Carranza, byť sám liberál, byl v této otázce spíše konzervativec či centrista a postavil se proti návrhu progresivnějších delegátů, kteří požadovali zařazení článku 27 do ústavy. Tento článek měl pozemkovou reformu garantovat.
Progresivci měli sice většinu (asi 132 delegátů oproti 85 konzervativcům a centristům z tzv. Frakce obnovení), ale skutečnost, že sám jefe supremo Carranza byl proti, jednání značně komplikovala a protahovala. Obregón, ačkoliv nebyl delegátem, byl progresivci osloven s cílem získat jeho podporu. To se jim podařilo. Obregón veřejně podpořil jejich platformu, včetně článku 27 a rovněž článků 3 a 130, které byly výrazně antiklerikální a pro konzervativního Carranzu také nepřijatelné.
Nakonec došlo k přijetí nové ústavy v roce 1917 se všemi těmito články. Krátce poté, co Obregón složil přísahu ústavě, rezignoval na post ministra války a odešel do Huatabampa, aby se vrátil ke svému životu farmáře a podnikatele. V podstatě se stáhl do ústraní, otázkou zůstává, zda šlo o skutečné rozhodnutí opustit politiku, nebo o promyšlený strategický tah. V této době však organizoval zemědělskou komoru, přemýšlel o účasti ve válce na straně Dohody, přijímal významné hosty — z politiky tedy zcela nevystoupil.
Na počátku roku 1919 Obregón udělal tah, který možná plánoval dlouho: oznámil svou kandidaturu na prezidenta pro volby roku 1920. Carranza mezitím oznámil, že kandidovat nebude, tradice znovuzvolení byla v Mexiku dlouhodobě citlivá. Místo podpory Obregóna, ale Carranza prosadil civilistu a málo známého diplomata Ignacia Bonillase, přičemž bylo všeobecně vnímáno, že Bonillas by byl pouze loutkou, za níž by Carranza dál tahal za nitky.
Obregón měl ale na své straně několik výhod. Jeho bratranec a dlouholetý spojenec Benjamin Hill mu pomáhal připravit podporu v Mexico City. Navíc navázal kontakt s Genovevem de la Ó, který převzal vedení zapatistů poté, co byl Emiliano Zapata v roce 1919 zrazen a zavražděn Carranzovými lidmi. Obregón naznačil ochotu jednat se zapatisty. Další skupinou, na kterou se obrátil, byli dělníci a odbory. V srpnu 1919 se setkal s několika jejich představiteli a slíbil, že pokud bude zvolen, vytvoří ministerstvo práce a dosadí do vlády ministra průmyslu a obchodu přijatelného pro dělnické hnutí. V listopadu 1919 naplno spustil svou kampaň.
Jak lze tušit, nešlo o běžnou demokratickou soutěž i zde nakonec rozhodla síla zbraní. Carranza, který byl mnohem konzervativnější než Obregón, novou ústavu implementoval velmi selektivně a ignoroval hlavně články, s nimiž nesouhlasil — tedy ty antiklerikální a především pozemkovou reformu. Když Obregón viděl, že Carranza nepodpořil jeho, ale Bonillase, přiostřil svá prohlášení a veřejně odsoudil Carranzův režim. Carranzu to rozzuřilo. Na jeho podnět byl Obregón zbaven vojenských vyznamenání, což ale jeho popularitu nijak neoslabilo. Carranza ho poté obvinil z údajného přípravného puče, čímž přiměl Obregóna uprchnout a skrýt se ve státě Guerrero u svého bývalého podřízeného.
20. dubna 1920 vydal Obregón prohlášení, ve kterém obvinil Carranzu, že financuje Bonillasovu kampaň z veřejných peněz. O tři dny později pak Obregón, spolu s Elíasem Callesem a Adolfem de la Huerta, zveřejnili Plán z Agua Priety, čímž oficiálně vyhlásili vojenské povstání proti Carranzovi. Kromě své sonorské armády mohli počítat i s jednotkami, které shromáždil Hill, a s podporou části zapatistů.
Povstání bylo rychlé a úspěšné, rozhodnuto bylo v podstatě během jediné bitvy. Už 10. května 1920 vstoupily Obregónovy jednotky do Mexico City. O deset dní později byl Carranza zabit při přepadení Rodolfem Herrerou čož je něco, o čem Obregón a jeho spojenci s velkou pravděpodobností přinejmenším věděli.
Od 1. června do 1. prosince 1920 vykonával úřad prozatímního prezidenta Adolfo de la Huerta. Poté proběhly volby, které byly v podstatě jen formální korunovací Obregóna, žádného vážného soupeře neměl a zvítězil s přehledem.
Toto je třetí díl čtyřdílné série o Mexické revoluci, pokud vás článek zaujal, budu rád když si přečtete i další díly.
Zdroje:
Buchenau, Jürgen. The Last Caudillo: Alvaro Obregón and the Mexican Revolution. Wiley-Blackwell, 2011.
Russell, Philip L. The History of Mexico From Pre-Conquest to Present. New York: Routledge, 2010
Hart, John Mason. Revolutionary Mexico: The Coming and Process of the Mexican Revolution. Berkeley: University of California Press, 1997.
Womack Jr, John. Zapata and the Mexican Revolution. USA: Vintage Books, 1968.
