Bez obav jsem šla s dítětem na očkování. Odcházela jsem s hlavou plnou otázek

Čekárna byla plná, jako obvykle. Děti si hrály na zemi, rodiče hlavou v telefonech nebo se snažili zabavit potomky. Moje dítě bylo klidné, zvědavé, ptalo se, co ho čeká a jestli to bude bolet. Říkala jsem mu, že jen trochu, že to rychle přejde a že paní doktorka ví, co dělá. Sama jsem tomu věřila a uklidňovalo mě to.

Když jsme vešly dovnitř, všechno šlo rychle. Kontrola, pár stručných otázek, příprava injekce. Žádné delší vysvětlení, žádný prostor na zastavení. Než jsem si stihla ujasnit, že bych se chtěla na něco zeptat, bylo hotovo. Dítě ani pořádně nechápalo, co se děje.

Dítě se rozplakalo, což jsem čekala. To k tomu patří. Co jsem ale nečekala, byla poznámka o tom, že by bylo lepší, kdyby bylo otužilejší. Nebyla řečena zle, spíš mimochodem, skoro automaticky. Přesto se mi zaryla pod kůži. Ne proto, že by někdo hodnotil pláč, ale proto, že jsem měla pocit, že se tu najednou posuzuje něco, co s očkováním nesouvisí.

Chtěla jsem se zeptat na možné reakce. Na to, co je normální, co může přijít večer, v noci, další den. Místo toho jsem dostala leták a informaci, že kdyby cokoli, mám zavolat. Všechno bylo formálně správně. Lidsky už méně.

Venku před ordinací jsem si uvědomila, že vlastně nevím, na co si dát pozor. Jak dlouho může mít dítě teplotu. Kdy je ještě klid a kdy už ne. Co znamená běžná reakce a co už by mě mělo zvednout ze židle. Připadala jsem si hloupě, že jsem se nezeptala dřív, a zároveň jsem měla pocit, že tam na otázky stejně nebyl čas ani chuť.

Dítě se mezitím uklidnilo, drželo mě za ruku a ptalo se, jestli už je zdravé. Ta otázka mě bodla. Došlo mi, jak moc spoléhá na to, že já vím. Že já jsem ta jistota. Jenže tentokrát jsem si jistá nebyla a ten pocit se mnou šel celou cestu domů.

Neodešla jsem rozzlobená ani rozhořčená. Spíš nejistá a přemýšlivá. Uvědomila jsem si, jak snadno člověk bere zdravotní péči jako něco automatického, srozumitelného a samozřejmého. A jak málo stačí k tomu, aby se ten pocit narušil. Jedna věta, jeden uspěchaný přístup, jeden moment, kdy se nezeptáte.

Od té doby se ptám víc. I když to někdy působí nepohodlně nebo zdržuje. Protože jsem si z té návštěvy odnesla hlavně jedno. Že odpovědnost za klid dítěte nekončí injekcí. A že někdy je důležitější odcházet s pocitem jistoty než jen s náplastí na ruce a rychlým ujištěním, že je všechno v pořádku.