Článek
Šetřit umím, ale co s tím?
Já jsem byla vždycky taková ta poctivá holka. Odmala mě máma vedla k tomu, že peníze si člověk musí zasloužit a hlavně je nevyhazovat. A já jsem to vzala za svý. Nikdy jsem si nekoupila nic zbytečnýho, nová kabelka? Na co, když stará ještě drží. Dovolená? Ani náhodou, radši přece něco naspořit. A tak jsem si celý život šetřila – na důchod, na děti, na horší časy. A víte co? Ty horší časy nikdy nepřišly. Spíš přišlo to, že jsem se najednou ocitla v sedmdesáti a měla jsem na účtě takovej balík, že bych za to mohla jezdit na dovolenou každý týden a ještě by zbylo.
Jenže já jsem ten typ, co nikdy žít pořádně neuměl. A děti? Ty jsem vychovala taky dost spořádaně. Jsou slušní, mají své rodiny, ale od té doby, co mají svoje životy, už mě tolik nepotřebují. Přijdou, zavolají, ale je to takové povinné. A mě to začalo vrtat hlavou.
Děti mají všechno, ale co já?
Vzpomněla jsem si, jak jsem si vždycky říkala: až jednou nebudu, chci, aby moje děti měly pohodlí. No jo, ale ony ho mají už teď. Mají auta, domy, zahrady. Co bych jim tím pomohla? Aby si koupili další televizi? Nebo jeli na dražší dovolenou? Nechci, aby mě jednou oplakali jen proto, že jim něco odkazuju.
A pak jsem si uvědomila, že mě teď nikdo nepotřebuje. Ale kdysi mě někdo opravdu potřeboval – a to byli naši dobrovolní hasiči. Můj muž tam byl kdysi taky a pamatuju si, jak často vyjížděli k požárům, k povodním, k nehodám, a nikdy za to nic nechtěli. Prostě pomáhali. Když umřel, už jsem s nimi nebyla v kontaktu, ale vždycky jsem si jich vážila. A teď, když jsem měla čas přemýšlet, došlo mi, že oni by si ty peníze zasloužili víc než moje děti, co už mají všechno.
Rozhodla jsem se jinak
Nebylo to snadný rozhodnutí. Však co si o mně lidi řeknou? Že jsem se zbláznila? Možná. Ale je to moje rozhodnutí. Vzala jsem si číslo na místního velitele, zavolala mu a řekla, že bych chtěla hasičům odkázat svoje úspory. Skoro se rozbrečel do telefonu, prý s tím vůbec nepočítali. Ale bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem měla pocit, že dělám něco, co dává smysl.
A víte co? Od té doby za mnou občas někdo z nich zajde. Přinesou mi buchty, posedíme, pokecáme. A já mám zase pocit, že žiju. Děti to zatím nevědí, možná se zlobit budou, ale já už mám klid. Možná jsem neprožila velkej život, ale chci, aby ty peníze aspoň jednou zachránily něčí život. A to mi za to stojí.
