Při odjezdu z hotelu mi prohledali kufr. Hledali ručník, který jsem nikdy v životě neviděla

Všechno probíhalo standardně do chvíle, než recepční zvedla telefon. Krátce přikývla a pak na mě upřela pohled, jako bych právě vykradla hotelový trezor. Oznámila mi, že pokojská při kontrole pokoje zjistila absenci jednoho velkého froté ručníku s logem hotelu. Zůstala jsem stát s otevřenými ústy a snažila se pochopit, jestli to myslí vážně. Než jsem stihla cokoli namítnout, přiběhl zřízenec a v podstatě mě donutil otevřít zavazadlo přímo uprostřed haly, kde se pohybovaly desítky dalších hostů.

Cítila jsem se jako zločinec, na kterého si všichni ukazují prstem. Moje soukromí bylo v tu ránu pryč a já musela nechat cizího člověka, aby se přehraboval v mém špinavém prádle a osobních věcech. Bylo to neuvěřitelně trapné a dehonestující, obzvlášť když jsem věděla, že jsem si z pokoje nevzala ani tu titěrnou lahvičku šamponu.

Hledali věc, kterou jsem v pokoji za celou dobu pobytu ani neměla k dispozici. Snažila jsem se jim vysvětlit, že hned po příjezdu jsem si všimla, že na koupelnovém věšáku jeden kus chybí, ale tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost a prostě jsem si vystačila s tím, co tam bylo. Nikoho to nezajímalo. Prohrabali každý kout mého kufru, rozházeli úhledně složené oblečení a tvářili se zklamaně, když žádnou bílou látku s vyšívaným logem nenašli.

Celá ta situace působila jako špatný vtip. Hotel, který si účtuje tisíce za noc, se rozhodl terorizovat hosta kvůli kusu hadru v hodnotě pár stokorun. Když nakonec zjistili, že v mém zavazadle skutečně nic není, recepční se ani neomluvila. Jen stroze poznamenala, že došlo k administrativní chybě a že mohu jít.

Odešla jsem s třesoucíma se rukama a pocitem, že mě někdo právě veřejně ocejchoval jako zlodějku. Ten pocit ponížení ve mně zůstal i dlouho po odletu. Člověk si zaplatí za servis a bezpečnost, ale nakonec se stane obětí paranoidního systému, který si neváží věrných zákazníků. Místo vzpomínek na moře a skvělé jídlo mi v hlavě pořád dokola běží obraz toho, jak se cizí muž hrabe v mých šatech před zraky cizích lidí.

Do tohoto hotelu už nikdy nevkročím a každému budu vyprávět, jaká je cena za jejich pohostinnost. Při balení příštího zavazadla už nebudu myslet na to, jestli mám dost opalovacího krému, ale jako první věc si vyfotím prázdnou koupelnu se všemi doplňky. Je smutné, že se člověk musí takto jistit proti lidem, kterým právě odevzdal polovinu své výplaty, jen aby měl na cestě domů čistý štít a klid v duši.