Článek
Pocit vítaného hosta
Měla jsem za sebou úspěšný pracovní den a rozhodla jsem se, že se odměním dobrou večeří. Oblékla jsem si své oblíbené šaty a vyrazila do restaurace, o které mi hodně přátel říkalo, že to opravdu stojí za to. Od momentu, kdy jsem překročila práh, jsem cítila, jak si mě personál prohlíží a sjíždí odshora dolů. Číšník mě usadil k malému stolku u okna a s přehnanou úctou mi podal jídelní lístek.
Všechno se zdálo být v naprostém pořádku, dokud jsem si k hlavnímu chodu neobjednala obyčejnou kohoutkovou vodu. Chtěla jsem jen něco na osvěžení k silnému vínu a těžšímu masu, nic složitého. Číšník se na mě podíval, jako bych ho právě požádala o to, aby mi vypral prádlo. S ledovým klidem mi oznámil, že takovou službu neposkytují a že si musím vybrat z nabídky prémiových minerálních vod, které začínají na ceně, za kterou by se jinde najedla celá rodina.
Luxusní past na peněženku
Snažila jsem se argumentovat tím, že v mnoha špičkových podnicích je karafa vody standardem, zvlášť když tam necháváte nemalou částku za jídlo. Reakce, které se mi dostalo, mě naprosto šokovala. Číšník se ke mně lehce naklonil a polohlasem, aby to neslyšeli ostatní hosté, pronesl větu, která mi vyrazila dech. Podle jeho slov vypadám jako dáma, která si rozhodně může dovolit zaplatit za kvalitní minerálku a neměla by se dožadovat něčeho tak podřadného, jako je voda z vodovodu.
V tu chvíli mi došlo, že moje vizáž se stala nástrojem k psychologickému nátlaku. Personál prostě usoudil, že protože vypadám movitě, jsem ideálním cílem pro umělé navyšování účtu. Bylo to nevkusné a urážlivé. Seděla jsem tam v drahých šatech, ale cítila jsem se spíše jako oběť špatně maskovaného vydírání než jako vážený zákazník.
Drahý večer
Nešlo o ty peníze, které bych za tu lahev zaplatila, šlo o ten princip a aroganci, se kterou se mnou bylo zacházeno. Místo toho, aby se soustředili na můj komfort, soustředili se na to, kolik ze mě vytěží. Celý zbytek večera už byl pokažený. Jídlo sice vypadalo fantasticky, ale každé sousto mi připomínalo ten nepříjemný rozhovor. Když pak přišel účet, automaticky tam připočítali i tu nejdražší vodu, kterou jsem si nakonec ze vzdoru ani neotevřela. Při odchodu jsem se už na nikoho neusmála.
Považuji za naprosto absurdní, aby se v dnešní době někdo snažil kádrovat hosty podle toho, jak vypadají, a na základě toho jim odpírat naprosto základní věci. Nechala jsem na stole jen přesnou částku bez jediné koruny spropitného a sledovala, jak se číšníkův nacvičený úsměv mění v nechápavou masku. Možná mu v tu chvíli došlo, že ani ten nejdražší kostýmek na světě není zárukou toho, že si člověk nechá líbit takové okaté pohrdání zdravým rozumem.
