Článek
Prázdná místa v rodinném albu
Dívala se na mě těma svýma zvědavýma očima a já cítila, jak se mi hrdlo stahuje úzkostí. Prohlížela si fotky z mládí, naše společné snímky z výletů, kdy jsme byli ještě plní nadějí, a pak najednou střih. Po svatební hostině, kde se ještě oba smějeme do objektivu, následovalo několik stránek, kde jsem byla buď sama, nebo s dětmi, ale on tam chyběl. Nebylo to proto, že by neexistovaly fotoaparáty nebo že bychom neměli peníze na vyvolání filmů. Pravda byla mnohem prostší a zároveň bolestnější. On prostě nechtěl být součástí našeho společného světa, i když s námi fyzicky sdílel jeden byt.
Po svatbě se něco zlomilo. Ten veselý muž, kterého jsem si brala, se postupně stáhl do sebe. Každý pokus o společnou fotku odmítal mávnutím ruky nebo podrážděným zavrčením. Tvrdil, že se nerad fotí, ale já věděla, že jde o víc. Byla to jeho forma protestu proti všednosti, kterou neunesl. Zatímco já jsem se snažila zachytit každý první krok našich dětí a každou oslavu narozenin, on stál vždycky někde v pozadí, mimo dosah objektivu i mého citového dosahu.
Hořké přiznání v obýváku
Čím víc jsem se snažila naše štěstí zdokumentovat, tím víc on unikal. Fotky jsou důkazem existence vztahu a on už v tom našem mentálně dávno nebyl. Vnučka stále čekala na vysvětlení. Mohla jsem jí lhát, říct, že se tehdy prostě hodně pracovalo a nebyl čas na hlouposti. Ale pohled na ty prázdné rohy v albu mě nutil k upřímnosti. Došlo mi, že ty chybějící snímky jsou nejvěrnějším obrazem našeho manželství. Jsou tam jen bílá místa, která symbolizují samotu ve dvou.
On nechtěl mít vzpomínky na život, který ho vnitřně nenaplňoval. Byla to jeho tichá pomsta za to, že se nechal vmanévrovat do role otce a manžela, kterou nikdy doopravdy nechtěl hrát. Každý chybějící snímek byl jedním malým útěkem z reality, kterou nesnášel. Nakonec jsem jen polkla a pohladila ji po vlasech. Řekla jsem jí, že děda měl raději vzpomínky v hlavě než na papíře, i když jsem věděla, jak moc je to průhledná lež.
Skrytá minulost
Ve skutečnosti jsem tehdy všechny ty nepovedené a rozmazané fotky, na kterých se mračil nebo se otáčel zády, schovala hluboko do krabice na půdě. Nechtěla jsem se na ně dívat, protože z nich sálal chlad. Teď tu stojím před dospívající dívkou a uvědomuji si, že ty prázdné stránky vyprávějí mnohem silnější příběh než ty nejbarevnější portréty. Je to příběh o tom, jak se dva lidé mohou stát cizinci uprostřed jednoho obývacího pokoje, aniž by si toho kdokoli zvenčí všiml.
Vnučka album zavřela a šla si pustit televizi. Já tam ale zůstala sedět dál a v duchu jsem se omlouvala té mladé ženě na fotkách, že jsem jí tehdy nedokázala říct, aby se nebála ty prázdné stránky zaplnit někým, kdo se do objektivu bude smát s ní.
