Článek
Nevinná fotka
Byl to náročnější den, ale v dobrém slova smyslu. Dokončili jsme projekt, který se táhl týdny. Kolega navrhl, ať si uděláme společnou fotku. Stoupli jsme si vedle sebe, někdo ji rychle vyfotil a šli jsme dál. Fotku jsem dostala do chatu a bez velkého přemýšlení ji sdílela na sociální sítě. Připsala jsem krátký text o tom, že jsme to zvládli a že jsem na tým pyšná.
Bylo to spontánní a přirozené. Reakce začaly chodit skoro hned. Lajky, komentáře, nic neobvyklého. Pak jsem telefon odložila a dál to neřešila. Večer jsem si lehla do postele a jen tak projížděla sociální sítě. Zastavila jsem se u té fotky. Přiblížila jsem si ji, protože jsem si chtěla přečíst komentář od kamarádky. A tehdy jsem si toho všimla.
Okamžik uvědomění
V odrazu skla za námi bylo vidět něco, co tam být nemělo. Nebylo to nic šokujícího na první pohled. Spíš detail, který by většina lidí přehlédla. Ale já věděla, co to je. Jeden z mužů z našeho týmu držel kolegyni na místech, kde by ji měl držet jen její manžel. Začala jsem přemýšlet, kolik lidí si toho může všimnout. Jestli to někdo pozná. Jestli to někdo zvětší stejně jako já. Srdce mi bušilo a měla jsem pocit, že se mi horko střídá se zimou.
V hlavě mi běžely scénáře. Od trapné situace až po problém v práci. Nešlo o mě, ale hlavně o kolegy. Byla to firemní kancelář. A v tom odrazu byl detail, který mohl vyvolat otázky. První impuls byl fotku okamžitě smazat. Jenže už měla spoustu reakcí. Mazání by mohlo přitáhnout pozornost. Pak jsem přemýšlela, jestli to jen přeháním. Jestli si toho nikdo jiný nevšimne. Jestli to řeším jen já, protože vím, co hledat. Nakonec jsem si uvědomila, že klid budu mít jen tehdy, když ji stáhnu. Smazala jsem ji bez vysvětlování.
Druhý den v práci
Druhý den jsem přišla do práce s pocitem, že někdo něco řekne. Že někdo naznačí, že si toho všiml. Nic takového se nestalo. Den běžel úplně normálně. Porady, kafe, běžná komunikace. Nikdo nic nezmínil. Nevím, jestli si toho nikdo nevšiml, nebo jestli se jen rozhodli to neřešit.
Od té doby kontroluji fotky několikrát, než je sdílím. Dívám se na pozadí, odrazy, detaily, které jsem dřív vůbec neřešila. Není to paranoia. Spíš zkušenost. A občas, když projíždím staré fotky v telefonu, zastavím se u té, kterou jsem tehdy uložila jen pro sebe, a znovu si uvědomím, jak málo stačí k tomu, aby se obyčejný moment změnil v něco, co člověk nechce vysvětlovat nahlas.
