Článek
Obyčejné ráno, které se změnilo
Ten den jsem pracovala z domova. Venku pršelo a já celý den nikam nešla. Dokonce jsem si pamatovala, že kolem poledne někdo zvonil u sousedů, protože jejich pes štěkal asi deset minut v kuse. U nás ale nikdo nebyl. Když jsem večer vybírala schránku, mezi reklamami byl i lístek o nedoručeném balíku. Podle něj u mě byl kurýr ve 13:42. V tu dobu jsem seděla v kuchyni a jedla oběd. Navíc mám zvonek nastavený tak hlasitě, že ho slyším i ve sprše. První myšlenka byla, že kurýr prostě nezazvonil. To se stává. Jenže pak jsem si všimla, že číslo balíku mi nic neříká.
Šla jsem na web dopravce a zadala číslo zásilky. Systém ukázal, že balík existuje. Byl poslaný na moje jméno a mou adresu. Jenže odesílatel byl uvedený jen jako soukromá osoba bez jména. V historii zásilky bylo uvedeno, že kurýr se pokusil doručit balík už jednou o den dřív. V tu dobu jsem ale byla pryč. Jenže žádný lístek jsem tehdy ve schránce neměla. Začalo mi to být nepříjemné. Nebylo to nic dramatického, spíš zvláštní pocit, že něco není v pořádku.
Telefonát na depo
Druhý den jsem zavolala na zákaznickou linku. Operátorka mi potvrdila, že balík je uložený na výdejním místě. Když jsem se zeptala na odesílatele, řekla, že víc informací nevidí. Zeptala jsem se ještě na čas doručení. Řekla přesně to, co bylo na lístku. 13:42. Dokonce mi potvrdila jméno kurýra. To už jsem věděla, že to nebyla náhoda.
Pro balík jsem jela s tím, že to bude nejspíš nějaký omyl. Možná někdo zadal špatnou adresu. Nebo mi někdo poslal něco, o čem nevím. Balík byl malý. Lehčí, než jsem čekala. Krabice byla obyčejná, bez loga firmy. Jen moje jméno, adresa a telefon. Podepsala jsem převzetí a nesla ho domů s divným pocitem v břiše. Ne strach. Spíš napětí. Uvnitř byla jen obálka. A v ní fotka našeho domu. Starší fotka. Podle auta zaparkovaného před domem jsem poznala, že je stará minimálně pět let. Na zadní straně byl jen krátký text. Rukou napsaný. Stálo tam, že některé věci se vrací, i když si myslíme, že už dávno zmizely.
Nenápadný detail
Fotku jsem položila na stůl a až po chvíli jsem si všimla malé nálepky v rohu obálky. Bylo na ní číslo starého skladu jedné firmy, kde jsem před lety pracovala brigádně. Najednou mi to došlo. V té práci jsme řešili vrácené zásilky, které se nedaly doručit. Někdy se stalo, že balíky zůstaly roky uložené, protože chyběl kontakt na odesílatele.
Zavolala jsem bývalé kolegyni a ta mi potvrdila, že opravdu před pár týdny rozesílali staré nevyzvednuté zásilky. Ten balík byl původně určený pro někoho jiného v domě, jen byl kdysi špatně popsaný a skončil vedený na moje jméno. Fotku jsem ještě chvíli držela v ruce a pak ji položila na polici v chodbě. Ne jako vzpomínku na něco důležitého. Spíš jako připomínku toho, že někdy stačí jedna chyba na papíře a příběh, který nikdy nebyl můj, se na chvíli tváří, že patří právě mně.
