Článek
Klasická cesta do práce
Stála jsem namačkaná mezi dveřmi a sedadly. V jedné ruce kabelka, v druhé telefon. Psala jsem rychlou zprávu do práce, že přijedu o pár minut později. Tramvaj prudce zabrzdila a telefon mi prostě vyletěl z ruky. Slyšela jsem, jak dopadl na zem a sklouzl někam pod sedadla. V tu chvíli jsem jen cítila stres. Telefon byl skoro nový a měla jsem v něm úplně všechno. Práce, fotky, přístupy do banky.
Podívala jsem se dolů a viděla, že skončil pod nohama muže, který seděl u okna. Byl asi o generaci starší než já. Nevěděla jsem, jak ho oslovit. Bylo mi trapně se k němu natahovat mezi nohy, když seděl tak blízko.
Bude trapas?
Omluvila jsem se a řekla, že mi tam spadl telefon. Čekala jsem klasickou reakci. Že se odtáhne, že protočí oči, že bude otrávený, protože ho někdo ruší v klidu po ránu. On se ale okamžitě zvedl. Ne jen trochu. Normálně vstal, chytil se tyče a řekl, ať si v klidu kleknu a vezmu si ho. Jenže telefon byl úplně vzadu pod sedadlem. Pak udělal něco, co jsem fakt nečekala. Sundal si batoh, posunul se do uličky a začal mi ho sám hledat. Tramvaj jela, lidi kolem nás se drželi tyčí a on byl skoro na kolenou na zemi, jen aby ho vytáhl.
Vytáhl ho z druhé strany sedadla, kam bych se já vůbec nedostala. Podal mi ho a zeptal se, jestli je v pořádku. Byl úplně klidný, jako by se nic nestalo. Poděkovala jsem mu asi třikrát za sebou. Byla jsem trochu v šoku z toho, jak moc se snažil pomoct kvůli úplné drobnosti. Jen se usmál a řekl, že ví, jaké to je, když člověk ztratí telefon. Že v něm dneska máme půl života. Řekl to úplně obyčejně, bez snahy být vtipný nebo zajímavý. Pak se vrátil na místo, nasadil si sluchátka a dál si hleděl svého. Nechtěl si povídat, nečekal další díky, nic. Prostě pomohl a tím to pro něj skončilo.
Proč mi to zůstalo v hlavě
Zbytek cesty jsem držela telefon v ruce a přemýšlela nad tím, jak moc jsem automaticky čekala spíš negativní reakci. Jako by bylo normální, že lidé budou protivní nebo lhostejní. Ten moment byl strašně krátký. Možná dvě minuty. Ale z nějakého důvodu mi zůstal v hlavě víc než spousta jiných věcí z poslední doby.
Když jsem vystupovala, ještě jsem se jednou otočila. Seděl tam, koukal z okna a vypadal, jako že to pro něj byla úplně běžná situace. A já si uvědomila, že někdy člověk potká někoho, kdo o sobě vůbec neví, že někomu jinému zlepší den jen tím, že se zachová normálně lidsky.
