Článek
Fronta, která se nehýbala
Stála jsem u pokladny a v ruce držela košík s pár věcmi. Lidé kolem mě si kontrolovali telefony, někdo si povzdechl, když se fronta na chvíli zastavila. Přede mnou stál starší muž. Měl na sobě obyčejnou bundu, trochu se mu třásly ruce. Pokladní namarkovala nákup a řekla částku. Muž začal hledat v peněžence. Vytahoval mince, pak bankovky, pak zase mince. Bylo vidět, že počítá každou korunu. Fronta za mnou začala být neklidná.
Muž najednou ztuhl. Podíval se na peníze v ruce a pak na displej pokladny. Tichým hlasem řekl, že mu asi pár korun chybí. Začal znovu procházet kapsy. Za mnou se někdo zasmál. Nebyl to hlasitý smích, spíš takové posměšné odfrknutí. Další člověk řekl něco ve smyslu, že si má příště spočítat peníze doma. Ten muž se ještě víc nahrbil. Bylo vidět, že je mu trapně. Pokladní mlčela, čekala. Celá ta chvíle trvala možná minutu, ale mně přišla mnohem delší.
Co jsem udělala
Cítila jsem se zvláštně, něco mezi studem a smutkem. Dívala jsem se na jeho záda a říkala si, jak strašně snadno se může člověk ocitnout v situaci, která je nepříjemná. Natáhla jsem ruku dopředu a řekla pokladní, ať to přičte ke mně. Řekla jsem to klidně, skoro potichu. Muž se otočil a okamžitě začal říkat, že to není potřeba. Omlouval se. Řekla jsem jen, že se nic neděje. Že se to může stát každému. Nejtěžší na tom bylo dívat se mu do očí. Nebyla v nich jen úleva. Byla v nich i hrdost, která bojovala s tím, že pomoc musel přijmout. Poděkoval mi tak tiše, že jsem to skoro neslyšela.
Za mnou už bylo ticho. Nikdo nic nekomentoval. Jen jsme se pomalu posouvali k zaplacení. Když jsem odcházela z obchodu, viděla jsem ho venku, jak si pomalu ukládá nákup do tašky. Nešla jsem za ním. Cestou domů jsem přemýšlela, kolikrát jsem já sama někde stála a doufala, že si mě nikdo moc nevšímá. Kolikrát jsem měla strach, že něco nezvládnu, že budu vypadat slabě nebo neschopně.
Myšlenky
Doma jsem vyndávala nákup z tašky a pořád jsem měla v hlavě ten zvuk smíchu z fronty. Ne hlasitý. Ale dost hlasitý na to, aby ho slyšel člověk, kterého se týkal. Večer jsem seděla u stolu a dlouho jsem jen koukala do prázdna. Došlo mi, jak tenká může být hranice mezi člověkem, který stojí ve frontě normálně, a člověkem, na kterého se ostatní dívají jinak.
Někdy stačí pár korun. Nebo jeden špatný den. Když jsem šla spát, položila jsem peněženku na noční stolek místo do kabelky, kam ji dávám vždycky. Ne proto, že bych ji potřebovala mít po ruce. Spíš proto, že jsem ji chtěla mít na očích, jako připomínku toho odpoledne, kdy se obyčejná fronta u pokladny proměnila v něco, na co asi jen tak nezapomenu.
