Dala jsem do školky své nemocné dítě, protože jsem musela do práce. Budu si to do smrti vyčítat

Ten den začal úplně normálně. Teda, pokud za normální považujete noční vstávání každou hodinu, teplotu kolem 37,8 a dítě, které vám visí na krku jako klíště, protože je mu prostě ouvej. Sára měla rýmu a trošku kašlala, ale nebyla to žádná tragédie. Jenže já věděla, že ten den prostě musím do práce. Šéf mi už třikrát opakoval, že tohle školení „musí být“ a že „všichni na to spoléhají“. No a co jsem měla dělat? Vzít si volno nešlo, nikdo jiný by ji neohlídal. Tak jsem ji ráno oblíkla, dala sirup, udělala culík a řekla si, že to nějak přežije. Vždyť se to takhle dělá běžně. Že jo?

Volala učitelka. „Sáře je špatně, má horečku, je uplakaná… můžete si pro ni přijet?“
Zamrazilo mě. Ne kvůli výčitkám – ty se dostavily až později – ale spíš jsem si řekla, že jsem to nějak „přepískla“. Že jsem to fakt podcenila. Letěla jsem tam, omlouvala se, balila Sáru do bundy, a ona mi položila hlavičku na rameno a tiše plakala. Už tehdy mi zatrnulo. Ale netušila jsem, co přijde večer.

Do noci měla čtyřicítky. Dětská pohotovost. Diagnóza: zánět středního ucha, pravděpodobně z nachlazení přetažený infekcí. Doktorka se na mě podívala pohledem, který bolel víc než Sáry pláč. Jako bych byla ta matka, která dá děcko do školky s chřipkou a pak se diví.

Celou noc jsem u ní seděla. Ne kvůli mateřské obětavosti, ale protože jsem se nemohla pohnout z místa. Seděla jsem, koukala na ni a hlavou mi jelo jediné: „Kvůli tomu, že ses bála šéfa, teď tvoje holčička brečí bolestí.“
Nikdo mi to nevyčetl. Ani partner, ani doktorka – ani ta učitelka, co by mohla. Ale já si to vyčítám každej den. I dneska, když už je Sára zase zdravá. Ten moment, kdy mě objala v té školce a jen šeptala „mami, mně je fakt špatně“ – ten se mi zaryl do mozku.

Dnes už vím, že práce nebude vzpomínat, jestli jsem přišla na školení. Ale moje dítě si možná bude pamatovat, že ten den potřebovalo mámu – a ona nikde. A i kdyby si to nepamatovala ona, já na to nikdy nezapomenu.