Článek
Výmluvy
Babička vždycky byla člověk, kterého naše dcera milovala. Sladké koláče, pohádky před spaním, výlety na hřiště. Proto mě zaskočilo, když jednoho dne začala odmítat víkendové návštěvy. „Nemám náladu.“ „Chci zůstat doma.“ „Musím se učit.“
Nic z toho neznělo jako pravý důvod. Bylo jí dvanáct, učení měla hotové, a doma se stejně většinu času nudila. Babička se ptala, co se děje, a já jen krčila rameny. I manžela to zarazilo. „Možná má jen období,“ říkal. Ale já cítila, že je za tím něco víc.
Skutečná pravda
Jednou večer seděla v pokoji a tvářila se nešťastně. Posadila jsem se k ní na postel a řekla: „Nebudu tě nutit. Jen chci vědět proč. Můžeš mi říct úplně cokoliv.“ Chvíli mlčela, dívala se do země. Pak se jí třásl hlas: „Mami… mě to u babičky nebaví. Ale to není všechno.“ Položila jsem jí ruku na rameno. „Tak povídej.“ „Babička… mi pořád říká, že jsem tlustá.“
Bylo to, jako když mi někdo vrazí nůž do hrudi. „Prosím?“ „Říká, že mám přestat jíst sladké, že jsem se nějak zakulatila. A že jestli takhle budu pokračovat, budu prý jako teta Lenka.“ Dcera měla slzy v očích. „Já se tam necítím dobře.“
Vztek
Babička vždycky byla upřímná, ale někdy až moc. Ale netušila jsem, že by dokázala takhle zranit vlastní vnučku. A dceru to bolelo víc, než přiznala. Objala jsem ji a řekla: „Nikdo ti nebude ubližovat. Ne babička, ne nikdo. A rozhodně ti nikdo nebude říkat takové věci.“
A bylo rozhodnuto. Další den jsem za ní zajela. Seděla v kuchyni, pekla bábovku jako vždycky. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem. „O čem?“ „O tom, co říkáš dceři.“ Babička ztuhla. Tvrdila, že to myslela dobře, že „děti dneska tloustnou“ a že „jen upozorňovala“. „Upozorňovat je něco jiného,“ řekla jsem ostře. „Ale dělat z ní někoho, kdo není dost dobrý? To už nepraktikuj.“
Nový začátek
Babička se zarazila, chvíli mlčela a pak sklopila oči. „To jsem nechtěla,“ přiznala tiše. „Promluvím si s ní.“ Babička za dcerou přišla sama. Omluvila se, obejmula ji a řekla, že někdy říká věci příliš přímo, ale že ji miluje víc než cokoli na světě.
Dcera sice ještě dlouho váhala, ale nakonec se k ní na víkend vrátila. Tentokrát bez slz, bez strachu. A babička? Ta si dávala pozor na každé slovo. A já jsem pochopila, že nejhorší není, když dítě nechce někam jít, ale když se bojí říct proč.
