Článek
Dcera na chalupě
Naše chalupa byla vždycky místo, kde jsme se cítili šťastní. Staré trámy, vrzající podlaha a vůně dřeva nás uklidňovaly už od doby, kdy jsme ji koupili. Byla to taková naše rodinná svatyně, kam jsme jezdili na svátky i na víkendy v létě. Věděla jsem, že jednou ji předáme dceři, až přijde čas.
Když jednoho čtvrtka večer přišla za námi a poprosila, jestli by si ji mohla půjčit na víkend s kamarádkami, byla jsem vlastně ráda. „Jasně, užijte si to,“ usmála jsem se a ještě jí nachystala čisté povlečení a napečené buchty. Odjeli jsme s manželem na návštěvu k příbuzným a těšili se, že se v pondělí vrátíme a chalupa bude aspoň neustále využívaná.
Krabička s překvapením
V pondělí jsme dorazili a všechno na první pohled vypadalo v pořádku. Bylo uklizeno, nádobí umyté, postele ustlané, prádlo složené. Až mě potěšilo, že po sobě nechaly takový pořádek. Dokonce to vonělo po levanduli. Jenže když jsem v ložnici zvedla rohy matrací, abych narovnala povlečení a vysála prach, uviděla jsem pod postelí něco zapadnutého.
Nejdřív jsem si myslela, že je to stará knížka, kterou tam někdo z nás zastrčil. Ale když jsem se pro to sehnula, byla to malá dřevěná krabička, těžší, než bych čekala. Nebyla naše, to jsem věděla jistě. „Podívej, co jsem našla,“ zavolala jsem na manžela. Sedl si ke mně na postel a společně jsme ji otevřeli. A tehdy se mi zatočila hlava. Uvnitř byly malé igelitové sáčky s bílým práškem, pár bankovek smotaných do ruličky.
Tohle tady nechci
Dlouho jsme jen seděli a mlčky na to zírali. Já si opakovala, že to přece nemůže být její. Že tam něco nechal někdo jiný, ale manžel byl tvrdší. „Zavolej ji. Hned.“ Přijela druhý den. Seděla u stolu, když jsem položila krabičku mezi nás. Okamžitě zbledla. Neřekla ani slovo, jen se jí rozklepaly ruce. „Čí to je?“ zeptala jsem se klidně, i když se mi hlas třásl. Zhluboka se nadechla a potichu přiznala, že je to její. Že prý jen zkoušela s kamarády, že toho není moc, že to není tak vážné.
Jenže pro nás to vážné bylo. Slyšet z úst vlastní dcery, že to zkoušela, že si to přivezla na naši chalupu, na místo, kde jsme jí chtěli předat jen dobré vzpomínky, to bolelo tak, že jsem se nemohla nadechnout. Manžel byl vzteky bez sebe. Vstal, ukázal na dveře a řekl jí, ať se sbalí a odejde. Že dokud se nedá dohromady, nechce ji vidět. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Ona odešla a mezi námi se něco zlomilo.
