Článek
Služební cesta
Když mi manžel oznámil, že jede na víkendovou pracovní cestu, nijak mě to nepřekvapilo. Pracuje jako regionální manažer a podobné výjezdy měl několikrát do roka. Tvrdil, že jde o školení, kde se mají potkat kolegové z jiných poboček. Zněl unaveně, ale zároveň odhodlaně. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych mu neměla věřit. Naopak jsem se těšila, že budu mít pár dní jen pro sebe a děti.
Během víkendu jsme si psali jen krátce. Odpovídal stroze, prý toho má moc. Psal, že školení trvá dlouho, že večer vyrazili s kolegy na jídlo. Nebylo na tom nic podezřelého. Až do chvíle, kdy se vrátil.
Objev v kufru
Když se v neděli večer objevil doma, působil vyčerpaně. Hodil kufr do předsíně a šel se osprchovat. Nabídla jsem se, že mu vyperu oblečení, jak to dělám běžně. Kufr byl ledabyle zavřený, takže jsem ho jen rozevřela a v tu chvíli jsem ztuhla. Na vrchu ležely černé krajkové kalhotky. Nebyly moje, ani naší dcery. Nešlo je přehlédnout. Byly složené, čisté, jakoby je tam někdo nechal jako malý vzkaz. V tu chvíli jsem necítila vztek, jen naprosté prázdno. Všechno, co říkal, najednou znělo jinak.
Nečekala jsem. Když vyšel z koupelny, položila jsem kalhotky na stůl a mlčky se na něj podívala. Zbledl. Chvíli zíral, a pak se pokusil o výmluvu, že neví, čí to je a že možná je tam někdo hodil omylem. Na otázku, jestli tam byl sám, nedokázal odpovědět. Jen koktal a nakonec si sedl a dal si hlavu do dlaní.
Konec
Po chvíli přiznal, že na školení sice byl, ale že večer trávil s kolegyní z jiné pobočky. Tvrdil, že to nic neznamenalo. Že toho lituje a že to byla chyba. Říct, že to mezi námi otřáslo, je slabé slovo. Nejde jen o fyzickou nevěru. Byla v tom lež, plán, utajování. Naše děti ho vítaly doma s radostí a já musela předstírat, že je vše v pořádku.
Přemýšlím, co dál. Rozvod zatím není na stole, ale důvěra je pryč. A s každým dalším dnem cítím víc a víc, že tohle nebyla jediná lež, kterou mi za ty roky řekl. Nejvíc čeho se bojím je to, že mu odpustím, ale on to udělá znovu.
