Článek
Nespokojenost
Nos byl pro mě odjakživa citlivé téma. Od puberty jsem měla pocit, že je moc velký, že kazí celý můj obličej. Přestože mi okolí tvrdilo, že vypadám dobře, já sama jsem to tak necítila. Dlouho jsem sbírala odvahu, až jsem se jednoho dne rozhodla, půjdu na plastiku.
Manžel mi zpočátku říkal, že to není potřeba, že se mu líbím taková, jaká jsem. Ale já jsem byla přesvědčená, že se budu cítit lépe, když se změním. Podporu jsem od něj necítila, ale ani mi to nezakazoval. Bylo to spíš mlčenlivé smíření. Zákrok proběhl dobře. Když mi sundali obvazy, uviděla jsem nový nos. Byl menší, rovnější, přesně podle mého přání. Byla jsem šťastná, i když jsem se musela ještě vyrovnávat s otoky a změnou celkového výrazu tváře.
Nejsem to já
Čekala jsem, že manžel ocení, že jsem zvládla takový zákrok. Jenže jeho reakce mě zaskočila. Podíval se na mě a po chvíli mlčení řekl: „Víš, já nevím, co k tomu říct. Už se mi tolik nelíbíš.“ Myslela jsem, že to je špatný vtip. Ale on pokračoval: „Byla jsi jiná. Ten nos k tobě patřil. Teď máš obličej jako cizí člověk.“
Zůstala jsem sedět v šoku. Čekala jsem, že budu konečně spokojená se svým vzhledem a že se to odrazí i v našem vztahu. Místo toho jsem slyšela, že pro něj už nejsem přitažlivá. Měla jsem pocit, že jsem si vzala kus sama sebe a nechala ho zmizet na operačním sále.
Změna k horšímu
Dlouhé týdny mezi námi panovalo napětí. Já se snažila zvyknout si na nový vzhled, on se odtahoval. Připomínal mi, že jsem byla krásnější „předtím“. Každé jeho slovo bylo jako rána do srdce. Já jsem přitom věřila, že operace náš vztah posílí, protože se zbavím svých komplexů.
Nakonec jsem pochopila, že problém nebyl v mém nose, ale v našem manželství. Pokud mě nedokázal přijmout s drobnou změnou vzhledu, možná mě nikdy nepřijímal skutečně. Operace nosu mi dala novou tvář, ale zároveň odhalila, že žiju vedle muže, který nedokáže respektovat mé rozhodnutí. A i když mě to bolí, možná mi právě tahle zkušenost otevřela oči víc než jakýkoli plastický zákrok.
