Článek
Klidné cvičení
Do posilovny chodím už roky. Cvičení je pro mě způsob, jak vypnout hlavu a dobít energii po práci. Nikdy jsem tam nechodila kvůli pozornosti, jen kvůli sobě. Znali mě tam všichni, trenéři, recepční, i pár lidí, co chodí ve stejný čas. Všechno bylo v pohodě, dokud se neobjevil nový trenér.
Byl sebevědomý, hlučný, typ člověka, který musí být všude slyšet. Ze začátku jsem si jeho poznámek nevšímala, jenže brzy se jeho „humor“ stal obtěžujícím. Komentoval, jak zvedám činky, jak se pohybuju a hlavně, jak vypadám zezadu. Jednou, když jsem dělala dřepy, řekl nahlas: „Takhle by to chtěl mít každý chlap doma!“ Všichni kolem se zasmáli. Mně se sevřel žaludek. Chtěla jsem zmizet.
Někdo se ozval
Než jsem stihla cokoli říct, ozval se hlas od protějšího stojanu. „Tohle ti přijde vtipný?“ Otočila jsem se a tam stál muž, kterého jsem vídala často, klidný, tichý, typ, co si hledí svého. Teď ale vypadal odhodlaně. Šel směrem k trenérovi a dodal: „Možná bys měl trénovat lidi, ne urážet je.“
Trenér se snažil smát. „Ale no tak, to byl jen fór.“ „Ne,“ řekl muž klidně, ale pevně. „Bylo to trapný. Kdybys to řekl mojí přítelkyni, skončil bys s činkou místo mikrofonu.“ V posilovně nastalo ticho. Trenér se zatvářil nejistě, zamumlal něco o tom, že „už si dá pozor“, a odkráčel k recepci.
Úleva
Ten cizí muž se otočil ke mně. „Omlouvám se, že jsem se vměšoval,“ řekl tiše.
„Naopak,“ odpověděla jsem, „děkuju. Já jsem ztuhla a nedokázala říct ani slovo.“
„To se stává,“ usmál se. „Ale někdo mu to říct musel.“
Zbytek tréninku jsem cvičila s novou jistotou, ale ne proto, že mě někdo zachránil, ale protože jsem si uvědomila, že slušnost pořád existuje. Od té doby chodím do posilovny s větším klidem. Trenér se mi vyhýbá, a ten muž? Občas si spolu jen kývneme na pozdrav. Není třeba víc. Stačilo jedno gesto, které mi vrátilo pocit respektu.
